STRACH.

Pryč, zlobo ty, pryč, dál od mého prahu!

Ó, znám tě, znám od svého mládí již,

tys často odtrh’ ode rtů mi číš,

můj zvrátil krok, kdy právě letěl k blahu.

Tys vždy a všude plet’ se v moji dráhu,

k vší rozkoši mi stavěl’s zdi a mříž,

vždy přemlouval’s, vždy měl’s jen „kdyby“, „když“,

nic plně užít nedal’s mi, ó, vrahu!

Výčitkou byl’s mi ženy ve objetí,

myšlénkou ztráty v jarém smíchu dětí,

v dnech léta tuchou zimy, která studí.

Ve slunci stínem, ve požitku hříchem,

vzpomínkou zrady v kruhu přátel tichém,

pryč! pryč! – ó, běda, zas již mám tě v hrudi.