STRACH Z LÁSKY

Ovoce dozrává, léto se sklání,

i osud tvůj jednou se naplní:

z hlubiny světa přijde tvá paní,

již čekal jsi nadarmo tisíce dní.

Tvá touha ji volala, jak dlouhé šly roky:

noc co noc v temnotách slýchal jsi kroky,

zem jimi zvučela, duše tvá celá

byla jen stínem jejího těla.

Nyní je u tebe: splněná, smavá

šátečkem lásky ti na pozdrav mává,

obláček bílý, jitřní smích,

jenž přitančil lehounce do tvého srdce

po chodidlech růžových.

Nyní je u tebe: horoucí, tichá

žhavými ústy v den mladý ti dýchá,

a její touha zmámená

usedá jako ohnivý motýl

na tvoje ramena.

Ty však ji nevítáš: netiskneš dlaní,

jen se smutnou výčitkou díváš se na ni,

víš, prosté je milovat, prosté je vzít –

však srdce tvé touží se skrýt.

Oči ti do dálek ulétají,

s obrazem lásky si v oblacích hrají

a čehosi je ti líto:

že země už není ze zlatých par,

že prázdny jsou ruce, jež milování nesly,

že uprchly laně, šátečky sklesly

a tíží jen jistoty dar.

Chtěl bys zas nesmělý u okna stát,

nezlomit světla svou tíží,

po štěstí toužit, štěstí se bát,

naslouchat, zda láska se blíží,

býti jen tichá, milostná stráž,

jež vyhlíží v hlubiny jitra.

Stesk tuláka znovu v očích máš

a zaprosíš: zítra, až zítra.