STRACH Z OSAMOCENÍ.

Stín.

Večer.

Šumění.

Černá řeka.

Cesta bez konce.

Kráčím bez cíle,

znaven samotou,

znaven ztichlými

písněmi dne.

Cítím osamělost,

šedou osamělost,

s drápy broušenými

ocelí muk.

Pusto.

Kolem pusto. –

Strach mne jímá v této krajině,

zaznívaje dlouhým, černým tónem. –

Stojím sám.

Kolem ticho.

V nekonečné samotě

cítím, že jsem vzdálen světa,

jenž se řítí v divém kvapu

neznámým prostorem,

v bouřlivém chvatu se řítí, proniká v daleká horstva,

poháněn důtkami vůle, vidím, jak kolem mne pádí.

Pohyb mi bičuje smysly, uspává nahořklou vůní,

žene mne ze zahrad ticha do prachu neznámých silnic,

nervová vlákna se chvějí strunami rozbitých houslí,

na skále samoten stojím, nemohu, nemohu běžet’!

Lidstvo mi uniká v dál, k zamlklým pevninám spějíc,

nemohu běžeti za ním, děsím se šílenství letu!

A stojím sám,

v opuštěném kraji.

Jímá mne úzkost,

vzbuzená chladem

ležícím na dně

propastí duše.

Samota mne opřádá

sítí vlhkých pavučin,

tuhou sítí, ledovou.

Svíjím se v křečích

v neznámých krajích,

na vrchu hory

mlčící.

Osamocení,

mrazivé osamocení!

Spoutalo mne v okovy,

nemohu se vyprostit’!

Stojím sám,

zcela sám,

všecko prchá,

všecko míjí,

osamocen v prostoru

visím, v mrtvém prostoru,

všecko hyne,

všecko mizí!

Bez konce tak budu tkvít’

v černém, dutém Nic! –

Chci uniknout’! –

Nelze – –