STRÁŇ.

Znáte ji všichni. Za vaší vsí leží,

za samotou i za městem,

vozová cesta pod ní běží,

zarostlá bílým jetelem

v prostřed, kam kolo nezajede...

Bůh sám ví, kam ta cesta vede –

snad v úpad luk, snad do lesa,

snad rozjela se za skřivaním zpěvem

pod rozesmátá nebesa...

Znáte ji všichni; bříza tam roste,

několik šípků dokvétá –

janovec hoří, smolničky prosté

se otvírají do léta...

Mateřídouška s krtiny dýše,

čmelák sem časem zaletí,

u cesty dole v lískoví tiše

oříšky zrají pro děti...

A tak tu leží na tisíc roků

v úsměvně tiché pokoře,

po jedné straně louku má v boku,

ovesné pole nahoře...

Nic na ní není, na naší stráni –

leda pár myší ve vřesu,

kterému hnízdo pečlivě chrání –

a když sem padne tmavý stín kání,

umírá všecka v úděsu...

A zase leží, jak ležela dříve,

stačí si sama pro sebe –

chvíli se dívá, jak bříza se kýve,

potom se dívá do nebe – – –

Jdou voli z pastvy... Líně a sytě

uškubnou sousto po straně...

A stráň má radost, jako by dítě

nebeský ptáček zob’ do dlaně...

A zas je ticho... Večer se kloní...

Klekání v dálce vyzvání...

Mateřídouška silněji voní...

Vítr se smyká po stráni...

A ještě později nad ní vzplanou

ve výši hvězdy záhadné,

a v jejich záři na stráň milovanou

chudobná rosa napadne...

A tak tu leží na tisíc roků

v úsměvně tiché pokoře,

po jedné straně louku má v boku,

ovesné pole nahoře...

Znáte ji všichni. Za vaší vsí leží,

za samotou i za městem –

vozová cesta pod ní běží,

zarostlá bílým jetelem...