STRÁŇ ŽIVOTA

A vyšel jsem, žití kam vrhla mne vlna,

kol do dálek nejhezčí země se táhla –

dřív neplodná prsa teď vypiala plná

a hýřila květy – dřív žalostně spráhlá...

V těch dálkách jak bílý by hltal vše vír

a modlitba jak by tam dozněla kdesi –

mé srdce i ducha jal zázračný mír

a hlubokou vážností strměly lesy.

Já zmaten jsem stanul – šel zas výš a dál –

a nepusť mne z ruky už nikdy, má touho! –

jak ve snách jsem bloudil a zase jsem stál

a díval se, díval se dlouho a dlouho...

V té hloubi jak pohřeb by skončil se dnes

a k svatbě jak zvonů by srdce zas bilo –

tam za mraky tmavými čistý se nes’

a pod ním jak slunce by démanty silo...

Já omámen díval se, nemoh’ se hnout,

má bytost však plamenem pochodně plála:

s té stráně se valil snad všech lidí proud,

jak vojska by do světa s hory se brala –

vše bez hluku, tiše... však ve tvářích všech

byl výraz jak výkřik, jak obloha širá:

já viděl tu dítě, snů vedl je dech,

já viděl tu starce, jak beze snů zmírá –

já viděl tu ženy, šla za hříchem panna,

šla za děckem žena, jež zklamána byla,

a za nimi tichá a neudýchaná

jak po špičkách šla si i tvá i má milá –

já viděl tu mužů se zástupy hnát,

sem tam jak by ruce čís praporce zdvihly,

a viděl jsem obry tu bez hnutí stát,

a za nimi stíny jak šelem se mihly –

a viděl jsem nohy, co šlapaly květ,

a viděl jsem jiné, co nestřásly rosy,

já postavy viděl, šly na krátko zpět,

ale zas ku předu letěly bosy –

A viděl jsem ruce, jichž nezvedne nic,

a viděl jsem ruce, jak větve se chvěly,

a viděl jsem ruce, jež vždy chtěly víc,

a viděl jsem prsty, jež svět chtěly celý:

já omámen díval se, nemoh’ se hnout –

a náhle má bytost též v pochod se dala...

kol tváře mně odvěčný zašuměl proud

a celá stráň jak by se s úsměvem ptala:

Kam jdete, ó stíny, kam žene vás čas

v tu závratnou hloubku, jež láká a děsí?

– Teď dolů jdem, dolů, však přijdeme zas

a na tobě před smrtí zatančíme si!