Stráni.

Ty příkrá stráni s lískovím a hlohem,

ty milá, zelená, znáš touhy mé,

až půjdu zas, i tobě dám své s Bohem,

my spolu snít i plakat umíme.

Co tvoje zvonky za večerů milých

mi klamů všeptaly, že uvěřit

bych dovedla a sladkých snů těch zbylých

s sebou bych plné srdce chtěla vzít.

Ty tichá stráni, tkaná jitrocelem,

mateřídouškou, svlačcem, jahodím,

jež rudne po listech, ty v sklonu celém

útulkem jsi mi vždycky večerním.

Jaro prý zlatohlávkem tebe zdobí,

a jeseň hořec v háv ti nahází –

a hvězdami tě kropí letní doby,

snů tisíce tě vždycky provází.

Od chaty k lesu, přec jak k nebi vedeš,

a když tam dojdu, zas mne lákáš zpět,

ty s lesem naděje mi duší předeš

a připínáš mi křídla v prudký let.

A v měkké lokty zas mne vlídně jímáš,

když s uslzeným okem domů již

se ubírám; ty mlčíš, šťastně dřímáš, –

a nežli usnu, dávno, dávno spíš! –