Strašáky.

Na veselé, mladé třešni

kývá strašák, mladík dnešní,

vyfintěný, málo k strachu,

jak as myslí jeho druh

rozpřažený dole v hrachu –

pravý starý černobůh.

Onen čistý, z víchů nových,

plný pentlí papírových

na své výši povětrné

kolébá se koketně;

vrabců hejno kol se hrne

lichotíc mu záletně.

On se čechrá, chlubně šustí,

vzhůru, dolů chochol pustí,

pyšní se, že vrabci spěšně

k němu blíž se slétají,

klovajíce jeho třešně

veřejně i podtají.

Radostí již neodolá.

„Milý brachu,“ dolů volá,

„jak jsi zhyzděn ve svém kroji!

Ubožáku! máš to šat!

Vždyť se tě i ptactvo bojí,

vyhýbá se odevšad.

„Pokroč, brachu, přece s dobou!

Hleď, kdo dospěl dál z nás obou!

Já jsem chlapík pramoderní:

krása s vtipem v souladu!

Ale tací výři černí –

ti jsou ve všem pozadu.“

„Floutku!“ druhý vece v zlosti;

„strašit je mou povinností!

Mou to ctí, ty větroplachu,

když se ptactvo zaplaší!

Strašák jest tu k vůli strachu, –

krása, brachu, nestraší.“

„Bloudku!“ volá švihák s třešně,

„pojímáš to prafalešně,

neb dle moderního řádu

u lidí – jen ptej se jich –

strašáky jsou pro parádu,

pro efekt a pro přepych!

„Nuž a krása v době naší

krásou jesti jen, když straší.

Dvě to divné pravdy sice,

mocné však jich proudění:

prvé nejvíc v politice

a té druhé v umění.“