STRAŠIDLA.

Cesta se ve stíny halila,

nebem se honily mraky,

večerem šla se mnou má milá,

ta s těmi černými zraky.

Čas vesele nám ubíhal

při rozhovoru bystrém.

Hlouposti různé jsem jí lhal.

V tom já jsem totiž mistrem.

K lesu jsme došli, kde starý kříž

na pustém rozcestí stojí.

Děvče mé nechtělo dále již,

šeptajíc, že se bojí.

Strašidel patrně bála se,

jichž mnoho v těch končinách žije.

Jsou to však prý, jak říká se,

jen výtvory fantasie.

„Neboj se, bojácné dítě mé,

duchův a strašidel moci!

Nám neublíží. A ostatně,

vždyť chodí až po půlnoci.“

Holka se plaše ohlídla

a odmlčela se dlouze.

Pak řekla: „Já nevěřím v strašidla,

já věřím v Boha pouze.“

Jak jsem ta slova uslyšel,

zůstal jsem ohromen celý.

Co živ jsem ještě nenašel

té víry v Israeli.

„Máš pravdu, dívko rozmilá,

ty s těmi černými zraky!

Ale v ta ostatní strašidla

můžeš už věřiti taky.“