Strašidla v kraji

Jdu z města lesům vstříc a upomínka se mnou

na vlny tančící pod látek smělou barvou,

na jaro v tělech žen, jež s ukrutností jemnou

pro ňadra, boky, klín si steré oči narvou;

jdu z města horkého a jarní večer tmí se,

a hore povlává van váhavý a nyvý,

tma z lesů dere se a svítí cesty lysé,

klid svěží ovanul mé rozpálené čivy.

Tu ženy bláhové, jež ve městě jsem viděl,

jichž rozhoupaný prs tak těžko z mysli mizí,

a lesů představa, jež plny trav a zřídel

i ptáků, vůní, tmy, jsou jako lázeň ryzí,

a stráně zastřené a vzhůru cesta sivá

a soumrak májový, jenž chvěje se a voní –

to všechno mísí se a harmonicky splývá,

že sladkou rozkoší div prsa nezazvoní.

Však náhle v temnotě pod lípou na rozcestí

a opět u škarpy, kde sedlák zhynul kdysi,

a v poli u lesa jak hrozba bílé pěsti

a u dědiny zas, jak sebevrah když visí,

smrt, vraždu, neštěstí tak připomínajíce

se týčí kameny a chmurné kusy kovu

jak velké, pitvorné a ztvrdlé neštovice,

jak úskok, nepřítel, jenž připraven je k lovu,

jak hnusná strašidla, jak ženy nakažené,

jež z temna neřestně tě chtějí osloviti,

jak vrazi silniční, jimž v ruce napřažené

nůž dobře broušený a zkrvácený svítí...

Tak ve kraj lahodný, kde země sladce dýše,

kde člověk rozkoše jen sobě připomíná,

a v soumrak vášnivý, jenž jako měkká skrýše

pro lásku hlubokou svá hebká křídla spíná,

ty chmurné symboly a těla teskně mroucí

jen smutek vnášejí a souzvuk věcí plaší,

na pamět stojíce prý lásce nad vše vroucí

jen lásku drsností svou na rozcestích straší.