STRAŠIDLA.

„K půlnoci na věži uhodila,

proč jsi se zachvěla, moje milá?“

„Měsíček červeně zas už hoří,

a kdosi přechází přes nádvoří.

V šedivém rubáši kosti chřestí

komusi živému na neštěstí.“

„Neboj se, má milá, stín to věží

přes střechy v nádvoří temně leží.“

„Vidíš-li, druhý jde, za ním třetí,

šedivé rubáše větrem letí.“

„Větví to listnatou vítr zmítá.“

„Za rubáš stín stínu, hle, se chytá,

a táhnou po řadě, kde se blyští

mříž zlatá k paláci na schodišti.

A dvéře dokořán, slyš, ta rána,

zas k smrti vystraší mého pána.“

„Neboj se, má milá, jen jsi snila,

bába tě pohádkou vyděsila.“

„Dokořán okny se stíny nesou,

bludičky v očích jim tmou se třesou.

Zoufale skuhrají slova tklivá...“

„To vítr ve střeše jenom zpívá.“

„Má bába přece mi pravdu děla,

pravdu jsem, můj milý, uviděla:

Přísahy lidské ty nesplněné

v mátohy bývají proměněné

a k domu tíhnou, pánovi v lůže,

blah, kdo jim skutkem vyhnout se může.“