Strašidlo na hrázi.

Jednou jsme šli večer na procházku –

Já a duše moje, mladá Běla,

K rozkošnému rybníku na hrázku;

Modré oči, ústa růžová, a vůkol čela

Vlásků pramenové; věneček ze klásků

Na své zlatohlavě pěkný měla.

Něžně jsme se na tu hrázku vedli,

A na hrázi pod dubem si sedli,

A zde do zpěvu se dala moje Běla,

Já ji hladil a ona mi sladce pěla. –

Hle již slunko, již slunéčko zacházelo

Daleko tam za ty modré hory,

A svým bleskotem tu vůkol pozlacelo

Blízké pahory a vzdálené ty bory,

Ach, a duše moje, mladá Běla,

Pod dubem se u večerní kráse rděla! –

Slunce zašlo, a nebe se tmělo;

Krásně teď měsíček vychází,

Najde nás pod dubem na hrázi,

A ozáří její pěkné čelo;

I zvolám tu: „Duše moje, Bělo!“

A hladě jí ruku, líbám mladé tělo.

Ale stáláť není lásky blaženost; –

Kdyžto ji tak líbám na té divokrásné poušti,

Pojednou tu cosi šustne, a z nočního vyjde

houští....

Odpusťtež mi, páni, že teď přestanu,

A konec té básně dlužen ostanu;

Bohužel! – svíčka mi dohořuje,

A já, bychť i hned chtěl konec dáti,

Nenaučil jsem se po tmě psáti.

Nechtež nás tam na té hrázi blízko hájku,

A proměňte sobě tuto báseň – v bajku,

Jež nás moudře poučuje:

„Že jednání naše často jinak vypadne,

Než jak se nám na počátku okazuje;

A že toť i dosti často konec má,

Neukončeným co nám se býti zdá!“

Mně pak budiž tuto k poučení,

Že tu navždy bydlo moje není,

Abych tedy vlasti sloužil,

Dokud v žebrách mojich srdce bije,

Aby na mém hrobě někdo někdy,

Nevyvolal: „Zdráv jsa, nepracoval; tehdy –

Sit ei terra levis: – ať hnije!“ –

A protož chci konat vlasti službu,

A předcházet každou její tužbu,

Dokud ještě v žebrách srdce mladé bije;

Neb kdo matce slouží, rozkoš pije!

Přijde nečekaně J. M. paní Morana,

A zachvátíc mne snad ještě ve mladosti,

Vyrve péro z ruky, potom – já řku dosti!

Anebo snad přiloudí se tato paní

A zhasí mi svíčku – v prostřed psaní!