Strašidlo.

Již strašná půlnoc burácí –

Co na věži se potácí?

A upně skřehotá,

Až srdce drkotá?

Kdos mysli, ducha mužného,

Běž, zpytuj, co tak hrozného

Tam v díře holotá.

Poď Besto! rychle klusejme,

A kdo to? pilně zvídejme.

Ha! z blbých nebuď sket,

Ať nepromlouvá svět:

Žes ty tak babský hrdina,

Jak dvanáctá zní hodina,

A den se vrací zpět.

Již šumí zblízka stěžeje,

Již černé praští veřeje,

Již fičí větrové

Skrz kříže hrobové;

Kdo skuhrá tamto se věže,

A semtam hází otěže,

Snad nepokojní duchové?

Br! hrůza, mráz jde po těle!

Co jdeme jaksi nesměle?

I dodejme si chuť:

Já tebe, ty mne nuť!

Se báti, totě pověra;

To dělá jenom chuděra.

Jen poďme, buď jak buď.

Již vůkol černá temnota,

A bezdušlivá pustota,

Jen vzhůru, vzhůru jen!

Co vidím, je to sen?

K té straně, co je kostnice,

Co hemží se tak velice?

Teď s mužností jen ven!

Kdo? jenž tu nedá pokoje?

Mluv, ať je tady bez boje!

Ha, kdo to? – Stínové,

Jež činí zvonové;

A sova z díry holotá;

Tak mysl v strachu drkotá,

My staří troupové!