STRÁŽ MRTVÝCH.

Je noc. Vše mlčí. Hvězdy množí

se v mléčném pasu stříbrném,

spí ptáci v hnízdech, lidé v loži,

a nejhlouběj’ ti pod drnem.

A měsíc z bílých mráčků časem

stře nad nimi síť za ticha,

a vánek táhne thují vlasem,

jak když to mrtvý oddýchá.

Jen tam nad novým hrobem v říze,

hle, bílá svítí postava,

jak z paprskové svojí příze

když měsíc sám ji utkává.

Jak slét’ by anděl míru bílý,

jak nová socha z kamene,

tak stojí tam a hlavu chýlí,

rty němé, oči zamčené.

Svým nad rovem ta dívka svěží,

než nový den se rozední,

sen umrlých dnes tichý střeží,

že přišla spat k nim poslední.

Měsíc se krade v její stopu,

rubášem větřík povívá,

kde uschla krůpěj při výkropu,

tam rosa padá chladivá.

A v její tváři bledé, siné

ni strach ni ples ni stesk ni žal –

ó, jak bych rád dnes, mlžný stíne,

ó, jak bych rád tě vystřídal!