Stráž mrtvých.

Po nebi čistém hvězd je rozseto

co v máji na nivách a ladech květů.

Slyš – tichý šum se ozval z hloubi hrobů –

to spící mrtví ze sna oddechli si.

Jak oko lásky na obloze bdí

ten měsíc mlčelivý. Jeho světlo

na porosených odpočívá rovech

jak smilování zvěsť a věčné lásky.

Ó rozplývej se, jasno přečisté

po temné zemi. Bůh posýlá tebe

těm duším zesnulých, jež věčný spánek

si vyměnily za života tíhu,

za sladké klamy, prázdná blouznění.

Buď žehnána ty chvíle svatá, tichá,

kdy nebe splývá ku kající zemi,

kdy všecko proniká rozchvění jedno –

tož láska, pokoj, zapomenutí,

kdy nebe se zemí svůj sňatek slaví,

a bůh jim žehná jako milým dětem

a věnem dává dávné blaho ráje –

U kříže mého stojí mrtvých stráž

ve bílém rouše, s myrtou v plavých vlasech.

Jak hvězdy časem na obloze bledé

se mění a pak střídavě se jeví,

tak mění se a střídá mrtvých stráž,

Teď tiše stojí; sledu pozemského

ni žalu, vášní, prací, oklamání

ve tváři její, světlem sálající

víc není. Jest to nadpozemský duch,

dřív ráje vyhnanec, jenž na svět zbloudiv

pro tajné jakés Boha předurčení

se oděl prachem, touže nazpět v nebe,

jež nenahradila mu bídná zem.

Dnes losem mrtvých určen k noční stráži.

I šeptá: Všecko kolem spánek jímá,

i zem i nebe – usnul bůh snad také

nad knihou soudu. Dvě stě prošlo let,

co střídáme zde nocí stráže svoje,

však beze změny zem i nebe kolem

se objímají v souladu. Jen časem

že sprchne hvězda s nebe šírých lad

jak pozdní květ se stromu dechem větru,

a blýskne nocí, jako bolest srdcem,

jak pocit zhynutí. Čas prchající

nás více netkne se. My v poklidu

zde spíme, s bázní jen, že přijde velký,

na hříchy vše balvanem spadající

a spravedlivý soud. Leč kolem vládne

klid hluboký a nevystíhlý tak,

že mním, že zrezavěl již pomsty Boha

meč krvavý. A z knihy lidských hříchů

vše zločiny nám stírá anděl dobrý,

duch smilování svými slzami.

Nuž beze strachu mrtví dale spěte,

mír budiž s námi, na nebi i zemi

mír vládniž, pokoj věčný, věčný, věčný!