STRÁŽ NAD MRTVÝMI.

Po utišení nesčíslných požárů,

když soumraky, jak popel plný jisker, v závějích

se položily mezi válčícími tábory,

svých sladkých bratří hledat vyšli jsme

v příměří.

A podle blednoucího vyzáření aureol

jsme krásné hlavy jejich poznali,

opřené o kamenné polštáře

jak ve snění.

Však páry jitra nového se srážely

na jejich čelech rosou smrtelnou,

a v onen večer, který šero své

nad tisíci dní našich rozestřel,

pod všemi svými polibky jsme cítili jich tahy tázavé

a vynucený jejich úsměv záhadný –

Bdít budeme nad stany bratří spících, v modlitbách,

a stromy, vody, země, budou s námi teskniti

i města přátelská. Uprostřed černých oceánů zničení

ostrovy mlčenlivé budou naše sny

a loďstva mrtvých, v horká pásma plujících,

na horizontech siných světel uzříme.

Nehoří všechny květy tvé se všemi hvězdami

nad hroby nesčíslnými, jak lampy náhrobní

za večerů v oktávu tajemném tvých vítězů?

A nestvořil jsi miliony jazyků

od hořkých povzdechnutí trav a mechů pokorných

až k výmluvnosti plamenů a bílých sluncí v zoufalství,

by zakvílely v tisíciletích tíž kletby tvé,

žal věcí pomíjejících?

A ze všech břehů kosmu nepláče

šílenství rukou marně rozpjatých,

tep srdcí oddělených nekonečnostmi?

Hřmí ve všem žíravé tvé proudy propastné,

vře jimi kámen, krev i myšlení,

oblaky věcí věčný vítr v nesčíslné formy přelívá

a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou

dvakráte.

A naše vlastní bytost záhadná!

Na hranici své žalmy pějící

v šarlatném plášti plamenů!

A s lehkostí, jak obraz nekonečna ve zracích,

tíž provinění tajemného nesoucí,

sen tragický tohoto vesmíru!

V ohnivých řasách měnivých a nádherných,

jež do tváře jí šlehají tvým větrem zdouvané

a vesmír dávají jí zříti plameny jak závojem,

v třesení zatajeném stojí vztýčená.

A rozjařená jako v šílenství

tisícům smrtí v ironické tahy pohlíží,

z všech černých rukou přijímá číš halucinací

a ve přípitku extatickém životu

a slunci, smíření a nadějím,

až ke dnu v temné rozkoši ji dopíjí

a dychtivě svou ruku vztáhne po nové a po nové,

od věků k věkům nenasycená

rty žárem žízně v jedno s číší ztavené,

při každém odtržení ledového kovu

krvácející.

Dni naše nocí odděleny jsou,

však naše noci jako vlna vlny dotýkají se

všech nocí vesmíru.

Setkání naše odloučením jest

a odloučení naše setkáním

a v setkání i odloučení bolest jediná,

jíž nejvyšším jest výkřikem

mlčení. –

Však ráno, v šiku svém až státi budeme,

kruh slunce žhavý, k zemi obrácen,

polnice měděná v tajemných rukou září zastřených,

hromovým hlaholem se zachví válečným.

A smrti poselství,

zvuk letem vibrujících šípů světla nejtajnějšího,

včel hudba mystická nad vegetací duchů vířící,

melancholický úder tvého ladění pro výši tónů v hymnech vítězství

po věky znějící – nad naší hlavou zazvoní:

signály z nejžhavějších ohnisk tvého bojiště,

jež vyvolené volají na křídla neviditelná,

by kryli útok těžkooděnců tvých, zápasících na zemi.

Všech duší hloubkami se rozhlaholí najednou

a tisíceronásobně se roztříští tvým celým stvořením,

chodbami nesčíslnými tvých labyrintů mlčících,

žaláři podzemí a zahradami jar

i galeriemi tvých lilijových světel kouzelných.

Co naše bolest v těchto jistotách a závratích

a oddanostech, jejichž gesta podobna jsou zoufalství?

V jiskření úsměvů jak v hledí oslňující

svých tváří sinou bledost ukryjem,

a k bratřím obrátíme zraky radostné

jak prameny, v nichž jitřní slunce odrazilo se:

i budou podobenstvím zdroje svatého,

kde jako zrna písku, k výši zdvižená

všech vodstev rovnováhou tajemnou,

souhvězdí rozmetená ethernými vlnami

v azurech bolesti a spravedlnosti

se usmívají zlatým vířením.