STRÁŽ NALEZENCOVA.

Stál ponejprv jsem na stráži

tam dole u hřbitova;

šly srdcem staré pohádky

a stará milá slova.

V ně duši svou jsem ponořil

a v srdci mi to plálo,

já nevím, bděl-li jsem neb snil,

leč slyšte, co se dálo.

Kde věž je, z hrobu opodál

výš pozvedla se žena,

jak mlhu tiše krok ji nes’,

kde chrámu končí stěna.

Tu na maličký klekla hrob

a bez vzdechův a lkání,

jak hledala by pokladův,

se dala do hrabání.

A hledala a hrabala,

až z hrobového stínu

dvé malých dítek stulila

do mateřského klínu.

I zlíbala je v tvář i ret

a hejčkala jich těla

a kolébavku pěla jim

a k srdci přivíjela.

A k nebi zřela – zazněl zvon –

a dvanáctá než padla,

zpět matka poklad dětí svých

hloub hrobu v rakev kladla.

I zavál vítr travinou,

a duši mé se zdálo,

že křídlo vánků poletných

ta slova ke mně válo:

„Nuž s Bohem, květy duše mé, –

čas prchá, den se nítí –

dnes naposledy přišla jsem,

vás v spánek skonejšiti.

Dnes naposledy v světě tom,

leč v nebes věčném jase

vždy mít a líbat budu vás

a vy svou matku zase!” –

A v mlhu rozplynul se zjev,

hrob sám se zavřel za ní –

já nevím, bděl-li jsem či snil

o bílé s dětmi paní.

Leč dumal jsem: „Ó, bože můj,

tak matka dětí chrání,

že klidu sobě nepřeje

ni v hrobě po skonání.”

A myslil jsem vždy dál a dál,

kde má jest asi máti,

leč hlava má a srdce mé

zpráv nemohly mi dáti.

Na ústa pušky hruď jsem dal

a na kohoutek nohu – –

tu bylo mně, jak slyšel bych:

„To zanech Pánu Bohu.

Tvá matka v nebi čeká, věz,

a zná tvých útrap roje

a bere tesknou duši tvou

pod bílá křídla svoje!”

Nuž klidně v žití boj a vír!

Vímť, v životu že zmatku

mám záštitou vlast hrdinův,

a v smrti drahou matku.