Stráž před palácem Tamerlana.

Jsou uzavřena vrata

a němá jako hrob,

chví záře slunce zlatá

se v lesku jejich zdob

a srší samé blesky

přes kruhy, arabesky

na mramorové desky

těch mlčenlivých kob.

Stráž dvojí u nich stojí

jak duby z Kavkazu,

po uši v plné zbroji

dbá věrně rozkazu,

jak vbita v zem, se nehne,

a sotva bunčuk sehne,

když slunce dlažbu sžehne

svým deštěm topazů.

Po boku křivá, tenká,

ve pochvě zářící

se houpá damascenka,

perletí jiskřící

toul přeplněný šípy,

z nichž jed a zhouba kypí,

a pásu dlouhé cípy

zas květů směsicí.

Luk těžký dlažbu tříská,

jak s paží visí jim,

na rameni štít blýská

svých hřebů svitem mdlým,

a bunčuk v pravé dlani

s pík dlouhých v tichém vlání

nad turbany se sklání,

nad obličejem zlým.

Zde stojí vždy a mlčí

ve slunci, v záři hvězd

žhnou zraky jejich vlčí,

u stop těch tajných cest;

víc mysl, než ví, hádá;

slyš! vzdech a křik a váda,

teď temně cosi padá,

a opět – ticho jest!

V tu bránu knížat davy

na hrdle s řetězem

šli, Timur v lesku slávy

nad nimi vítězem,

a podél jeho dráhy

dál Kirgizové, spahi,

meč třímajíce nahý,

hruď krytou železem.

A v půlnoc opuštěnou

těm zlatým ku vratům

sem s dívkou uloupenou

se přihnal jezdců tlum;

vlas větrem plál a cizí

vnad sterých půvab ryzí,

prs vydobyl se z řízy

a výkřik děsu rtům.

Pak mufti vyšel starý

z těch zasmušilých bran,

ve zraku zhaslé žáry,

na prsou jizvy ran

růžence korálová

skrz prsty zrna znova

propouštěl šepce slova,

jež káže alkoran.

A ticho, palác dřímá,

v něm vladař spí i rob,

i jeho stráž děs jímá,

taj vládne šerem kob.

Koberci zločin chvátá,

msta za ním tiše, svatá!

Jsou uzavřena vrata

a němá jako hrob!