STRÁŽ PRVNÍ NOCI

Tu pověst znáte: V první den,

kdy drahý mrtvý pohroben,

na hřbitově má stráži stát,

když černá noc se začne brát

přes dol i skalní útesy;

kdy lampu měsíc zavěsí

nad spící, ztichlý, smutný kraj.

„Stráž první mrtvého!“ – dí báj.

Na Vyšehradě v hlubou tiš

svou první noc, v tmu vnořen, spíš –

však nespíš – okem ducha zříš.

Zříš celou Prahu pod sebou

i s Víta chmurnou velebou

i Vítkov, zkad se mihne blesk,

i Vltavy důl, zkad zní stesk

všech, již se s tebou loučili,

své slzy s rosou sloučili,

jež v hrobu tvrdé podušky

zapadly jako světlušky.

Od Hradčan v noci šer a chlad,

sem táhne dlouhých stínů řad,

zříš, jak to bleskne od luny!

Na hlavách vínky, koruny,

ach našich králů majestát!

Zříš pásy, pláty, přilbice

a meče, hvězdy, sudlice,

zní z dálky vichru šumění,

husitských vozů dunění...

Pak od Strahova táhne sem

tlum koster s mlhy rubášem,

od Bílé hory k Tobě jdou,

půl září kryti, svítí tmou,

na první stráži Tebe dnes

jdou pozdravit! Ne smrti děs,

ne hrůza hrobu, zničení

žhne v očí tichém plameni,

leč s úctou tiché tušení

Tvé velkosti jich sklání týl,

by každý z nich Tě pozdravil,

neb Tys pěl jejich oslavu!

Za nimi v tklivém pozdravu

jdou stíny těch, o kterýchs pěl.

Jdou všecky, jaks je jasně zřel

v své duše ostrém zrcadle,

ve kšticích růže nezvadlé,

Tvé všecky děti Tvojich snů,

básnické skutky Tvojich dnů,

z mytických stkány plamenů!

A dole níž a ze všech stran

to postav celý oceán,

Ty zbavit chtěl jsi okovů

v nového jitra obnovu,

se tlačí němě k hřbitovu,

Tě pozdraviti, pěvče náš,

jenž první stráž nad hroby máš.

Mozolné ruce dělnické

i prosté dítky vesnické,

jde mnohé děvče z lidu jen,

jež vtkalo srdce bludný sen

do svého žití v plátna tkáň;

svou k Tobě vzpíná bílou dlaň,

ti všichni, kterés miloval,

s nimiž se lidstva odboj spjal,

vzlyk neštěstí, hlod chudoby,

s tou bolestí, jež nad hroby

se ozve marně, naposled...

dav proletářů, synů běd.

Ti všichni s láskou zří v Tvůj hled,

ti všichni volají Tě zpět...

ti všichni, kdo šli s Tebou dnes,

až k tomu prahu do nebes,

za kterým ztratil jsi se jim,

jak pohádka a sen a dým...

Věř, bolest jejich veliká

jde pozdraviti básníka,

jenž první za ně promluvil

a s nimi cítil, s nimi žil.

A milých soudruhů jde řad...

jak oni Tebe, měls je rád,

byť často různý jejich zpěv,

však jedna byla korouhev,

pod kterou spolu šli jste v dál,

kde lidstva věčný ideál

se pne jak svatý, božský grál.

Na první stráži stojíš sám.

Sám proti noci, větru, tmám,

až nový mrtvý v hrobu klín

sem bude složen do hlubin,

pak teprv klesneš, mrtvý stín,

a sjedeš ticha do tenat,

pak teprv půjdeš provždy spat,

pak dole bude život hřmít,

a zaštká vášeň, zalká cit...

co Tobě vše? – Již budeš snít!

Ó první noci úchvatná

nad hroby! Hrůza závratná

plá z lemu tvého pláště dnes

od siré země do nebes,

a chmury výš, hloub řeky sten,

a v nebi Bůh tu svědky jen!

Na stráži té hold přijals všech

již tlačili se v zástupech

k Tvé rakvi v čtyrech holých zdech,

jichž slza tekla, proudil vzdech;

stín mrtvých, živých vzpomínka

se vznesly k Tobě zlehýnka,

Ti děkovat, Tě pozdravit,

než zaplá jitra nový svit,

než zjasní se kraj oblohy

a zniknou snů všech mátohy.

Však vzpomínka vždy zacinká

i časů let ji nesmete,

ta mluvit bude z poupěte,

jež první skrz Tvé hrobky mříž

svou vůni dechne v Tvoji tiš.

Ta mluvit bude po letech,

jak těkala na lidu rtech

dnes, zítra, v příštích dobách všech!

Leč až Tvůj národ svoboden

budoucna lepší uzří den,

zvěst o tom protrhne Tvou mříž

a šlehne k Tvému srdci blíž,

to – nechť i mrtvé řadou let –

Té zvěsti bude rozumět,

že šťastna vlast – Ty pocítíš!