STRÁŽ SEVERU.

Táhnou vichry divé od severu všude,

nesou černé mraky, nesou blesky rudé.

Hučí to a stená v nich jak v tůních moře,

a kde stanou, klíčí spousta, mráz a hoře.

Burácí to hrozbou, hřmí jak krupobití,

klikatý had blesků na cestu jim svítí.

Nejvyšší již sosny drtí spár jich lačný,

všude noc – i slunce zhaslo mezi mračny.

Všude jenom zhouba divou peruť šíří,

na troskách v ní štěstí černý havran hýří.

Hoj, vy divé vichry, hoj, vy mraky šeré!

Nezmatou nás vaše hněvy, hrozby steré!

Zdrťte naše hory, spalte naše krovy –

zas my zbudujeme sobě domov nový!

Nechť již v zříceninu padly dávné hrady,

tvrdší nad jich skály páže máme tady!

A nechť zpustly háje, zprahly květné luhy,

přikouzlíme do nich zlatý máj zas druhý!

A nechť všecka vyschla moci naší zřídla –

my jsme plémě obrů! my též máme křídla!

Hrdost svou my proti vašim hněvům dáme –

uzříme, čí dříve odvaha se zláme!

Vrhejte své blesky – proti vaší zvůli

máme svoje právo, máme čela z žuly!

A nechť na nás štvete celé peklo kleté –

naši řeč nám z hrdla přece nevyrvete!

Vždyť jí s prvním dechem učila nás matka –

tak je divně krásná, lahodná a sladká!

zvučí jemnou něhou jako struna zlatá,

skřivan jarní písní k nebesům s ní chvátá!

A když polem žitným větřík šeptá tichý,

v něm se ozývá to její ples a smíchy.

A když potok bystrý hučí přes skaliska,

její šum jak zlato proudem se mu blýská.

A když v háji pěje dívka zlatovlasá,

trilkem slavičím jí zkazky ve klín střásá.

Ó! co řeč ta naše luzných citů budí –

do srdce nám vrostla, kdo ji vyrve z hrudi?

Chováme ji v ňadrech jako zřítelnici –

cizí úklady nás vždycky najdou bdící!

V ní k nám duše velkých předků mluví znova,

však vy dobře znáte ještě jejich slova,

Karla, Husa, Žižky hlahol velkolepý –

víte, kterak znají mluvit české cepy!...

Táhnou vichry divé s havrany a supy –

na našich však lebkách hlod váš brzy ztupí!

Nechte si řeč cizí, nedbáme my o ni –

nám ta naše rodná jiným kouzlem zvoní!

Nechte si řeč svoji – my chcem při své státi,

spíš ten celý svět se do propasti zvrátí!

Srdce dáme k srdci, páže dáme k páži –

o takovou hradbu blesk i mrak se sráží.

Neleknem se hrozby, přes ty vaše zlosti

velcí, nesklonění půjdem k budoucnosti!