STRÁŽ V PANSKĚM SADĚ.

Zas v duchu zřím ten starý sad,

jak jsem jej v dětství vídal,

kdy ovoce vždy v podletí

tam starý Matěj hlídal.

Ó, často v boudě slaměné

býval jsem jeho hostem,

a naslouchával tu dychtivě

hlídačským vědomostem.

Bylť stařík kdysi vojákem –

tím všecko je řečeno krátce.

U Solferina v ohni stál

i u Králové Hradce.

Však z pušky co živ nepálil,

měl šavli jen pro parádu –

v kapele troubil lesní roh,

a ta se vždy držela vzadu.

Přesto však znal, co střelný prach,

a vzduchem koule jak hvízdá.

Teď k stáří střežil ovoce

a vrabčí vybíral hnízda.

Pálence vždycky přednost dal

před šťávou z chmele či z révy,

dnem, nocí měl u sebe pistolku,

ba, člověk nikdy neví –

Kol sadu beztak se potlouká

všelikých dobrodruhů,

zvláště, když dozrává ovoce,

a dosti tu vzácných druhů!

Tož nutno hlídat a dobře bdít,

v úkrytu, s nabitou zbraní.

A Matěj hlídal – pokud jen

nepřišlo na něho spaní.

Pak, věru, ani hmoždířem

byl by ho neprobudil.

Však teď už k věci! Dosti už

já starým vás hlídačem nudil.

Nuž, tedy jednou, kdy stařeček

trpěl svou pakostnicí,

já nabíd' se, že panský sad

sám za něj budu stříci.

A tak jsem večer v boudě bděl

s nabitou pistolkou v ruce.

Oh, jak jen kdes praskla větvička,

mně zvonem hned bušilo srdce.

Ba, mráz mi přebíhal páteří

zralého jablíčka pádem –

A k tomu tma houstla, jak příšera

se tajemně plížila sadem...

Hle, tam teď něčí stín se mih'!

To stín byl vzrostlého muže.

A žebřík si nese – velký koš –

Mně husí šla po těle kůže...

A lotr teď žebřík, jak by nic,

ke zlaté renetě staví –

Však já tě, chlapíku, naučím,

jen čas až nadejde pravý!

Je bídník příliš daleko,

líp vyčkat, až bude blíže.

Pak všemi broky z pistolky

skropím ho bez obtíže.

Teď k carské jde hrušni... Však ukážu,

že nejsem zbabělý sketa.

I mířím – – Což však chybím-li?

Oh, pak se mnou na věky veta!

Zbytečně lupiče rozkatím

a bude ještě hůře –

Ten lotr z boudy mě vytáhne –

zaškrtí – jako kuře.

Ba, zlosyn ten jistě mě odpraví,

bez svědků, beze soudu...

A tak jsem po zralé úvaze

opustil potají boudu –

I prchám cestou, necestou,

jak hříbě když se splaší –

Ó, češ si, lotře, co jen chceš,

mně vlastní kůže je dražší!

Tak bídně skončila má stráž,

jak zmoklý já vrátil se domů.

Však ještě dnes tlačí mě svědomí,

ač skorem půl věku je tomu.

A dávno v boží zahradě

už starý Matěj hlídá –

Než, hřích je hřích – a duši líp,

když se z něj vyzpovídá.