STRÁŽE.

By František Serafínský Procházka

Byla sláva, byla

tuze veliká,

vyhrávala při ní

všude muzika:

s lokaji a hodnostáři

na svůj pustý hrad

za sto let se přijel jednou

král zas podívat.

Šumí řeka, šumí

v soumrak z peřejí,

pochodně se na ní

věncem shlížejí.

Zapomněny všecky bouře,

jasný kolem klid,

dole v hradě pod balkonem

zpívá dobrý lid.

V srdci krále vlaho,

už se nebojí,

v prokletém on hradě

zdřimne v pokoji.

Na širokém, zlatém loži

pospí tuze rád

a sen o té slávě pěkné

nechá sobě zdát.

Světla zhasla, půlnoc

bije na věži,

králi už se nijak

měkce neleží,

v šero jizby vytřeštěně

zří a chtěl by vstát –

na parket, slyš, v temné ráně

bác v tom lidský hnát.

Jedva dopad’, druhý

za ním v zápětí,

kostlivce až v přítmí

stát je viděti.

Potom zase nové rány,

nový hnátů pád:

dvakrát dvanáct příšer bledých

z kostí těch zříš vstát.

A pak v šeru tichém

k loži míříce,

hosté v polokruhu

stanou mlčíce,

neb – co králi samotnému

v hrůze divno hned:

postavám těm schází lebek

čtyryadvacet.

Řetězy jim visí

z kruhů v zápěstí –

král chce stisknout zvonec

blíže pelesti,

ale v tom se hnáty zvednou,

hnou se krokem vpřed,

a král jejich prstů cítí

na svém těle led.

A déšť skrápá s výše

v bílé polštáře,

pálí zas jak oheň

krále do tváře;

horký je ten déšť a rudý,

bubnů slyš v to řev,

a v proud divou dme se vlnou

čerstvá lidská krev.

V oči, ústa králi

stoupá k zalknutí,

a král klesá, klesá

v mdlobné usnutí. –

Ticho v jizbě, zjasnívá se

jitrem nebesklon,

a kdes v dáli melodicky

zpívá jitřní zvon.

Král se zvedá stěží,

zírá v komnatu,

ta jak včera tone

v jase, ve zlatu.

Komorník jde pro hvězdáře:

„Moudrý výklad dej,

ale jenom pravdu boží,

pane, povídej!“

„Snadno povím, králi,

dobrý pane náš,

v upomínku přišla

k tobě mrtvých stráž.

Ti by spali v tichém míru,

věř to, na mou čest,

více ještě lásky tady

živým třeba jest...“

Pokynul král hlavou

jako v souhlasu,

zároveň pak křiknul

spěšně na chasu:

„Koně sedlat, z hradu jedem’

v této chvíli hned!“

A hrad zpustl od té doby

zase na sto let.