Strážná hvězdka.

Ruce sepiaté na klíně

sedí panna bledá,

a po nočním baldachíně

hvězdičku svou hledá.

„Pověz mi, ty hvězdko moje,

proč ty nevycházíš?

Dávno vyšly družky tvoje,

jenom ty mi scházíš.“

„„Moje duše přemilená,

jak by mohla svítit;

když ty jsi tak zarmoucená,

nemohu se třpítit.““

„Mé světýlko vyvolené,

znáš mé zarmoucení;

znáš mé srdce opuštěné,

když můj hoch tu není.“

V tom zařehtal koník bílý,

šuhaj s něho skočí,

a již slze pozalily

dívky krásné oči.

On to! letí k blahu svému;

jak jí srdce tluče!

zkřikne – a hochu milému

letí do náruče.

Po nebeském baldachíně

hvězdičku svou hledá,

pacholátko má na klíně

a je láskou bledá.

Vzešla strážná hvězda její,

samotna nesvítí –

družky dvě jí provázejí

a teď spolu třpytí.