Strážní andělé.

Stál Tvůrce Bůh u prostřed všehomíra.

Jak čaloun blankyt nebes rozložen,

hvězd záplava se v širo rozprostírá

a všude zář a jasná sláva jen

a mladá zem z ničeho narozená,

jak nevěsta se stkvěje uzarděná.

A k svému trůnu v jejich slávě jasné,

povolal slovem mocným nebes král,

lidského života anděly spásné,

by s nimi dobrou o lásce radu vzal,

kterýby z duchů v svaté Božstva snaze

měl lidstvo chránit na té světské dráze.

I praví jeden: „Anděla dej – – lásku

za průvodkyni na pouť člověku,

tu nejkrásnější něžných citu krásku,

tu čarovnici, rájském ve vděku,

jež jak pastýřka po luzích se vznáší

a květů věncem své si skráně kráší.“

Dí na to Pán: „Ne sama láska kráčí,

než klopýtá s ní nepřehledný roj,

tu loučení a tajné boly pláčí,

tu srdce svírá sladké tužby boj,

tu marné na nevěru naříkání

a žárlivostí sžírající trání.“

A opět jiný anděl dí: „Tož Pane

nechť lidstvu září spravedlnosti blesk,

máť ona v klíně dary nevídané,

z ní všecka lidská ctnost svůj beřé lesk,

věz, spravedlnost mečem svým a váhou

dovede k cíli lidstvo pravou dráhou.“

Odvětí Pán tu: „Spravedlnosti k boku

též mnoho zla jde krokem zlověstným,

jeť ona skryta lidskému vždy oku

a lesk ji slepí, pomluv halí dým

a meč svůj často jako knutu vznáší

a krutost, pomstu v jejím žoldu páší.“

„Takž pravdu dej,“ zas jiný anděl hlásí,

„by člověka vodila životem,

vždyť pravdou na zem nebes prší krásy

a ona k nebesům povzvedá bídnou zem,

jest pravda ve tmách průvodkyně jistá,

s ní vejde člověk v jasná nebes místa.“

„Jest pravda,“ odvětí Bůh slovem vlídným,

„jen pro čisté andělů postavy,

kde však se jeví země dětem bídným,

co tmy jsou jen a prachu úpravy,

tu nenávist a zloba, vády žasné

jen lůno její rodí světlojasné.

„Takž um dej, genia,“ dí jiný zase,

„by vedly člověka přes pustou zem,

tož um v té věčné květných věnců kráse,

a genia s tím svatým zápalem,

by těžké lidských snah a prací břímě

vynesly lehkým křídlem v nebes týmě.“

„Um, genius,“ zas na to Tvůrce praví,

„toť krásný ráj klikatých závodů,

trn, kámen, hloží v cestu jim se staví

a závisť, nevděk v jejich průvodu:

je málo kdo zná, mnohý zneuznává –

toť jejich cesta – ta jich světská sláva.

Však jiného chci anděla ku stráží

člověku seslat v temné údolí,

tož milosrdnost s ochrannou vždy páží,

v jejimžto oku nebes zář se stkví –

tu nejjasnější ze všech nebes svící,

tu perlu Boží v lidském srdci spící.

Jeť ona svazek duší nejsvětější,

jež v srdci lidském vděčnost zbudila,

jež kruté boje zoufalce konejší

a k nebi zraky jeho posílá,

jež leskem svojím napřed v nebe letí

a lidské srdce ve chrám Boží světí.

Neb když už poslední hodina bila,

již odměří všemoudrá ruka má,

a zmírá poslední juž v oku síla

a rakev, hrob se černý otvírá,

když zrnko poslední ze sutek žití

co první hrouda na rakev se řítí:

Tuť daleká těch strážných duchů rada,

a žádný nejde s duší v onen svět,

jen k hrobu doprovodí láska ráda,

však za hrob dále nechce láska spět;

i spravedlnost, um a pravda stane,

nevchází tam, kde věčné světlo plane.

Jen milosrdnost sama světlojasná

předstoupí s člověkem před stolec můj,

a stojíc za ním jak bohyně spásná,

s úsměchem žádá nebeský plat svůj

a vede jej, jenž syt lidského žití,

do ráje světic, věčná zář kde svítí.“ –

A anděl tento s jasnou nebes záři,

jejž seslal Tvůrce na ten lidský svět,

on nyní hledí ze sterých tu tváří

a v sterých srdcích jeho pučí květ.

Hle, milosrdnost na to hledí ráda,

jak na dům chudobě se kámen skládá.

Kamínek tento, jež tu kladen nyní,

by z něho požehnání vzrostl stán,

přijměte vlídně, jak to láska činí,

vždyť dobrou vůlí v vhodný čas je dán,

neb když jen základ k dobré věci stojí,

Bůh sám dokoná dílo rukou svojí.

Když pak již květy, věnce budou váti

s ústavu vysokého čeřene,

tu mnohý zbožně jat zde bude státi,

a mnohý tiše zpomene:

„milosrdenství dům ten postavilo,

Bůh hospodář pochválí dobré dílo.“