Strážní andělé.
Stál Tvůrce Bůh u prostřed všehomíra.
Jak čaloun blankyt nebes rozložen,
hvězd záplava se v širo rozprostírá
a všude zář a jasná sláva jen
a mladá zem z ničeho narozená,
jak nevěsta se stkvěje uzarděná.
A k svému trůnu v jejich slávě jasné,
povolal slovem mocným nebes král,
lidského života anděly spásné,
by s nimi dobrou o lásce radu vzal,
kterýby z duchů v svaté Božstva snaze
měl lidstvo chránit na té světské dráze.
I praví jeden: „Anděla dej – – lásku
za průvodkyni na pouť člověku,
tu nejkrásnější něžných citu krásku,
tu čarovnici, rájském ve vděku,
jež jak pastýřka po luzích se vznáší
a květů věncem své si skráně kráší.“
Dí na to Pán: „Ne sama láska kráčí,
než klopýtá s ní nepřehledný roj,
tu loučení a tajné boly pláčí,
tu srdce svírá sladké tužby boj,
tu marné na nevěru naříkání
a žárlivostí sžírající trání.“
A opět jiný anděl dí: „Tož Pane
nechť lidstvu září spravedlnosti blesk,
máť ona v klíně dary nevídané,
z ní všecka lidská ctnost svůj beřé lesk,
věz, spravedlnost mečem svým a váhou
dovede k cíli lidstvo pravou dráhou.“
Odvětí Pán tu: „Spravedlnosti k boku
též mnoho zla jde krokem zlověstným,
jeť ona skryta lidskému vždy oku
a lesk ji slepí, pomluv halí dým
a meč svůj často jako knutu vznáší
a krutost, pomstu v jejím žoldu páší.“
„Takž pravdu dej,“ zas jiný anděl hlásí,
„by člověka vodila životem,
vždyť pravdou na zem nebes prší krásy
a ona k nebesům povzvedá bídnou zem,
jest pravda ve tmách průvodkyně jistá,
s ní vejde člověk v jasná nebes místa.“
„Jest pravda,“ odvětí Bůh slovem vlídným,
„jen pro čisté andělů postavy,
kde však se jeví země dětem bídným,
co tmy jsou jen a prachu úpravy,
tu nenávist a zloba, vády žasné
jen lůno její rodí světlojasné.
„Takž um dej, genia,“ dí jiný zase,
„by vedly člověka přes pustou zem,
tož um v té věčné květných věnců kráse,
a genia s tím svatým zápalem,
by těžké lidských snah a prací břímě
vynesly lehkým křídlem v nebes týmě.“
„Um, genius,“ zas na to Tvůrce praví,
„toť krásný ráj klikatých závodů,
trn, kámen, hloží v cestu jim se staví
a závisť, nevděk v jejich průvodu:
je málo kdo zná, mnohý zneuznává –
toť jejich cesta – ta jich světská sláva.
Však jiného chci anděla ku stráží
člověku seslat v temné údolí,
tož milosrdnost s ochrannou vždy páží,
v jejimžto oku nebes zář se stkví –
tu nejjasnější ze všech nebes svící,
tu perlu Boží v lidském srdci spící.
Jeť ona svazek duší nejsvětější,
jež v srdci lidském vděčnost zbudila,
jež kruté boje zoufalce konejší
a k nebi zraky jeho posílá,
jež leskem svojím napřed v nebe letí
a lidské srdce ve chrám Boží světí.
Neb když už poslední hodina bila,
již odměří všemoudrá ruka má,
a zmírá poslední juž v oku síla
a rakev, hrob se černý otvírá,
když zrnko poslední ze sutek žití
co první hrouda na rakev se řítí:
Tuť daleká těch strážných duchů rada,
a žádný nejde s duší v onen svět,
jen k hrobu doprovodí láska ráda,
však za hrob dále nechce láska spět;
i spravedlnost, um a pravda stane,
nevchází tam, kde věčné světlo plane.
Jen milosrdnost sama světlojasná
předstoupí s člověkem před stolec můj,
a stojíc za ním jak bohyně spásná,
s úsměchem žádá nebeský plat svůj
a vede jej, jenž syt lidského žití,
do ráje světic, věčná zář kde svítí.“ –
A anděl tento s jasnou nebes záři,
jejž seslal Tvůrce na ten lidský svět,
on nyní hledí ze sterých tu tváří
a v sterých srdcích jeho pučí květ.
Hle, milosrdnost na to hledí ráda,
jak na dům chudobě se kámen skládá.
Kamínek tento, jež tu kladen nyní,
by z něho požehnání vzrostl stán,
přijměte vlídně, jak to láska činí,
vždyť dobrou vůlí v vhodný čas je dán,
neb když jen základ k dobré věci stojí,
Bůh sám dokoná dílo rukou svojí.
Když pak již květy, věnce budou váti
s ústavu vysokého čeřene,
tu mnohý zbožně jat zde bude státi,
a mnohý tiše zpomene:
„milosrdenství dům ten postavilo,
Bůh hospodář pochválí dobré dílo.“