Strážní anjelé.

O nechte mně mé víry sen!

Váš rozum jest – má víra,

Vám svět je mrtvou hmotou jen,

mně – dechem Všehomíra.

Kde nepostačí příroda

Vám, muži přeučení,

vede svět slepá náhoda

a losy lidstva mění.

Jak lituji Vás, mudrci,

na Vaší světem pouti,

že nepronikše ku srdci,

nejste sto výš se pnouti.

Nuž, pojďte, dívka s vírou svou

zve Vás nad světské stráně,

vede Vás na pouť světovou

poznáváť moudrost Páně.

Těžká je chůze životem,

těžký je už krok přední:

nejtěžší však pouť nad hrobem,

krok k nebi praposlední.

Podej mi, děcko, ručku svou

k prvnímu světem kroku;

ty dívko s tváří růmělou

a s první láskou v oku.

ty mládče, jehož plamenná

touha je, lidstvu prospět,

i ty stařenko shrbená – –

vesele hleďte na svět:

Ten Bůh, jenž orla v úskalí

i liliji v poli chrání,

ten Bůh, jemuž když povelí,

dav světů se již sklání:

ten rozsel hvězdy v prostorech

a anjelů svých kůry

rozeslal po všech hvězdách těch,

by pohlíželi s hůry.

A kolik v noci hvězdiček

se s nebe na nás dívá,

z každičké anjel strážníček

z nás některému kývá.

A s prvním slunce úsvitem

snesou se dolů k lidem

a sypou tiše nad bytem

každému štěstí s klidem.

A tichým očka dotknutím

probouzejí spící děcko

a dívce lásky dechnutím

daj’ ve snách blaho všecko.

I střehou v citů směsici

mladíka před zlým chtíčem

a bdí nad bábou sedící

nad starým nebeklíčem.

A tak co hvězdy provodní

vedou lid po vši dobu,

svítíce lásky pochodní

od kolébky až k hrobu.

Když shasla která z hvězdiček

a padá k zemi s hůry:

pro duši jde to strážníček

vzít ji v anjelské kůry.

A protož nechte můj mi sen,

Váš rozum jest – má víra.

Vám svět je mrtvou hmotou jen,

mně dechem Všehomíra.