Strážný duch.

„Jak chmurný chrám, v němž oltář slávy zřícen,

kde za dne, noci tma jen věčný host,

jak hrobky velké otevřený jícen

mých předků zdá se dávná minulost.

Vzduch těžký kol; ty nohu šineš v bázni,

a zavoláš-li hlasem zvýšeným,

vzdech tlumený ti z hlubin dutě zazní

a noční ptactvo skřekem zděšeným.

Přec, chráme svatý! v beznadějnou dumu

neklesám nikdy, ale v nebe tuch,

že od věků kol popelnic těch, rumů

praotců krouží velký, strážný duch.

Praotců duch, jenž jako Simson jednou

podvrtne stěny svého žaláře,

jak Kristus havět ven vymrská bědnou

a slávy nové vztyčí oltáře.“

Tak v chatce zbožně stařec šeptal šedý

u velké knihy zavíraje spony,

v níž dosud četl, zrosenými hledy

vnikaje v šeré minulosti clony.

Tvář velebná; v ní mučedníků víra

ztrnulým tahem psána, v shodě svorné

však vedle vůle přísné, neúmorné

lahodná vroucnost citů z tváře zírá.

Jak šerem pablesk vrásek po bludišti

zor očí jasný ručejem se blyští

ze skály čela. Kolem vousů lemy

jak vlákna travin jíním postříbřená

se řítí dolů – vodopádu pěna.

Kahanec hasne, stařec dumá němý.

Slyš! temná půlnoc brandýskými zvony

do kraje hlučí, tiší posvátnou

zvuk její mře jak dálné zaúpění –

Zas mír a klid – jen vln divými shony

v noc tichou písní úchvatnou

Orlice šumí, výš se proudem pění.

Kahanec hasne, v starcově však hlavě

vzpomínek lampa hoří plápolavě,

snů muškami se plní ducha příze –

číst počal stařec v minulosti knize.

Na lůžku tamo tvář starcova bledá

se v přítmí chvěje. Sněžné na obočí

již píseň bzučíc můra ona sedá,

na jejíž hrudi zejí lebky oči.

Šept slyší úst: „Blíž sedni ke mně, synu,

dech krátí se a srdce umdlévá,

již z chatky své v práh věčnosti se šinu,

kde spásy věčné kyne úleva.

Přec ret můj chová odkaz ještě jeden,

jak slední výdech růže před skonem,

jímž jako hvězdou v Betlém budeš veden

za cílem žití, svatým zákonem.

Toť svatý odkaz, v otců našich rodě

na syna s otce stále přechází, –

co v mysli chovám jeho o původě,

v té slední chvíli ret ti zobrazí.

Když nad Brandýsem před dávnými časy

den vzešel slávy, hradu jeho v týn,

jak orel hnízdo, erbu svého jasy

kdy zatkl Karel, velký Žerotín,

tvůj praděd v službách v brandýském byl hradě.

On svědkem byl, jak odsud Karlův duch

let prvý počal po otcovském sadě,

jak v jeho líchy zaryl práce pluh,

by zářné slávy rodná došla země,

již miloval, jak spásu duše svojí.

Žel, s Bílé hory zahučela temně

bouř veliká, vln divém ve příboji

loď poklesla, jež v zaslíbenou zemi

lid nesla náš a budoucnosti sémě.

Tu noc nastala hluboká a černá,

tmou jejíž stínů psanců bludné plémě

v dál prchalo v cizinských krajů lemy.

Ne pro odboj, leč pro bratrskou víru

sléz Karel také vyobcován z vlasti.

S ním praděd tvůj jak stín a duše věrná

šel do vyhnanství. V modlitbách a míru

dny prchaly, neb útrap ostny strastí

před oltář Toho nesly, jehož vůlí

vše stalo se. Ta myšlénka v jich žití

jak hvězda plála do vyhnanství šera,

kde chleby slza solila jim sterá,

ta myšlénka, jak ohromný tes žuly,

tříštila v pěnu žalu vlnobití,

jež o lebky již brousilo si spáry.

Však jako strom vnořený cizí půdu,

ať vláhu víry, svit měl síly jarý,

přec Karel znáhla myslí klesal, tělem,

po smrti touže, konci běd a trudů.

Sic ob čas jednou na své rodné statky

směl přijeti, by řízu zlíbal matky,

tu řízu Kristovu, jež nepřítelem

strhána byla – avšak žíznivému

co krůpěj rosy na kalicha lemu,

co lásce žárné jedno políbení?

Spíš každým vzdechem otců půdy svaté

snět nových trnů vyrůstala v snění

a vyhnanství jho stížilo se klaté.

Den jeden světlý sklenul mostem duhy

přec vyhnanství: kdy blahá stihla zpráva,

že církev svatá, ač by mocí práva

bludaři mohla na svěceném místu

hrob odepříti, jiné pro zásluhy

v to svoluje, aby tělo jeho jednou

v Loukoti* spočinulo k spánku v Kristu.

Sen útěchy, že smrtí vrácen bude

své půdě rodné, v přízi žití bědnou

od doby té tkal růže plesu rudé.

Jen někdy stínem hnula s povzdálečí

se myšlénka: Zda kacířovi v slovu

však státi budou, strojenou zda lečí

ho neklamou či ku jeho snad rovu

po letech přijdou, kacířské by hnáty

ven vyvrhli, by hřbitov jejich svatý

hřích nezprznil? – Tak za myšlének války

dnů jeho plně dovršena míra –

V tu chvíli zmužile děl tato slova:

‚Zřím kosu smrti kývat na mne z dálky,

zor sovy zelený a peruť netopýra, –

vše v cestu připrav, půjdem do Přerova,

smrt na Moravě, v Čechách hrob chci míti,

jimž oběma vždy patřilo mé žití‘:

V pouť vyšli slední. Jako jelen v skonu

se lesem vleče v místo osamělé,

kde kapradin a sítin houští stmělé

ozvěnu dusí výkřiků a stonů,

v hrad přerovský krok unavený chýlil

Žerotín velký. – – K polednu den pílil

a v hradní jizbu na lože v tvář chorou

stemnělým oknem, pozlacenou mříží

déšť paprsků jak pozdrav házel s nebe.

Pojednou chorý zaplál tužby zorou:

‚Ven vyneste mne na cimbuří hradu,

ať ještě jednou duše má se hříží

do zlatých krajů, v neskonalou vnadu –

ať, Moravo, zřím ještě jednou tebe!‘

S cimbuří Karel vlast obzíral drahou.

Vzhled jediný, stín prchal mátohy,

stál hrdě vzpřímen, oko slzou blahou

se plnilo, jak deštěm studna zpráhlá.

Od města střech až tam, kde oblohy

se klenba modrá k zemi kruhem táhla,

kraj otvíral se, lad a rolí pruhy,

jak pestré v dáli rozložené stuhy

se vlnily, nad nimi zlatí ptáci,

jak modlitby, jež lid za pluhem v práci

ku Pánu šepce, v modrý věnec lesů

obzorem vzpjatý mísily se v plesu.

Zde kostel s vískou s kuřátky jak slípka

se v dáli míhá, v samotě tam chata

neb řeky hlať, jak stříbrostkvoucí šipka

zelení luhů blýská. – Nad vším deštěm zlata

vzduch čistý hrá a veleby tká přízi.

Vztáh’ ruce Karel: ‚Ó, má vlasti drahá!

jak nebi blahořečím, že mi přáno,

v tvou náruč přinést hrob svůj z nivy cizí,

že na tvých ňadrech, matko moje drahá,

vzkříšení vyčkám zaslíbené ráno.

Hle modré hory, za nimi Čech lány,

tam Brandýs můj, tam hrobka na Loukoti

vstříc kyne mi již hostinnými stany.

Však jestli zloba nepřátel se srotí

snad po letech a v žízni nenasytné

jak hejno kání k mému hrobu slítne,

by nad kacířem v smrti vedla soudy –

ó, matko země, těla mého troudy

jim nevydej v smích mrzký, na potupu,

drž v objetí mne, jak já v lásce tebe

jsem objímal a chránil vrahů, supů,

již strhat hvězdy s tvého chtěli nebe!‘ – –

Slov sledních silou Karel ochromený

kles’ choti v náruč, tichými pak steny

ulétla duše. – – – – – Proč dlouhými slovy

však toto vše já vyprávěl jsem tobě?

Nuž, synu, věz! – Kdy kámen mramorový

zas uvřel hrobku slavných Žerotínů,

tvůj praděd Bohu přísahal a sobě,

že u Karlova hrobu věčnou stráží

bdít bude sám a potomky svých synů,

by jako stíny hrobky na zápraží

pych děsili a drzá čela smělá,

jež tělo svaté znesvětit by chtěla.

Toť odkaz ten, jejž otec dal mi jednou,

než na pouť slední dal se nedohlednou,

já posouvám teď článek řetězu

a úkol ten v tvá, synu, bedra kladu,

jak v boji vojín u smrtelném pádu

štít druhu dává, meč a pavezu.“ –

Sen dosnil stařec, vzhlíží udiveně

po jizbě tiché, protírá si oči,

však luny zář jen na protější stěně

jak réva divá úponky se točí.

Tu stařec zvolal: „V pravou, otče, chvíli

v snách navštívils mne, duši dodal síly,

by dovršila předkův odkaz dávný.

Hrob Žerotínův dosud neporušen

po dnešní den – jak zítra ale bude?

Zlý lidský duch co jestřáb neunavný

již krouží kol, lakoty vášní vzrušen,

že v hrobce zlata hromady se kupí.

Nač zlata kacířům, nač rubíny jim rudé?

chrám brandýský a fara zdi má chudé,

což vzplanuly by rakví zlatých lupy. –

Ó, drahý otče! v pravou přišels chvíli,

dnes ještě sejdu svaté do mohyly,

na místě tajném Karla pozůstatky

uložím v spánek v lůno rodné matky.“ –

V noc vyšel stařec, v hřbitov českých bratří

se dávný bral. Nad hlavou hvězdným pásem

luh nebes plál a vánek dechem vůně.

Pojednou stane, blíž otvorem patří

stín postav, světel v hrobky chví se lůně,

praskají rakve – skočil a již hlasem

hřměl hromovým: „Zpět, zplozenci vy pekel,

té hrobky svaté strážný jsem já duch,

já ruka jsem, jíž hrůzné mene, tekel

psal Jehova i země této bůh.

Kol hrobky této lásky věčnou dumu

dnem nocí spřádám, nebe rajských tuch,

by k žití opět z popelnic těch rumů

praotců vzletěl žárný, velký duch.

Praotců duch, jenž jako Simson jednou

by zvrtnul stěny svého žaláře

a jako Kristus láj vymrskal bědnou

poznovu vztyčiv slávy oltáře.“

V dál sběř lupičů bázeň žene lítá

a východ rdí se, svítá, svítá, svítá.