STŘED

Můj život rozbit jako zrcadlo

na tisíc kusů.

Střepy sbírajíc si dlaně krvavím,

když zrakem mdlým

je hledám.

Úlomky malé zvedám,

tak malé, že v nich nezřít větví kmit,

a úzké tak, že v ploše sevřené

se ani nebe nechce zrcadlit.

Jak nad troskami stojím,

nevnímám,

krok ku předu jak do tmy připadá,

a o tom, co v své duši skryto mám,

se mluvit bojím.

Kdos kolem šel a zachyt v holou dlaň

střed zrcadla, jenž zůstal nerozbit.

A jak mi podává díl života,

jak vracel by mi zbraň,

zřím, plochy životu že zbylo dost,

když celé srdce může zrcadlit.