Střed

Jde s námi slovo po svahu a lesem:

Kdo svůj kdy byl, je svůj teď dvojnásob.

My od zrození všichni v sobě nesem

svou vlast i spásu, osud svůj a hrob.

Neb čím jsem opsán z magického středu,

jejž postřehnout ni chápat nelze mi,

to je má říš. Z ní vyjít nedovedu,

nechť kamkoli se štvu zde na zemi.

My jednou vše jsme zřeli už, co zříme,

a život je jen slibů plněním.

Svět mnoho dá, co vzpomínkou v nás dříme.

Co slyšet lze, je k tepu krve rým.

Jsme v horách dětmi zas, a přece není

než echem dávných myšlenek náš krok,

my cítíme své vlastní opojení,

když vítr letí v sráz, pít z mořských ok.

Nechť zpívá slunce k slávě svého pána,

nechť šero šeptá slova nových krás,

to vše jen v krajině, jež nám je dána,

to vše ne moc, leč mluvu svou má z nás.

My vydechnem, a noci mluví němé,

a náš zní zpěv, když den se noří z tmy.

Je ohromný ten svět, jímž křížem jdeme –

však nekonečnost dali jsme mu my!