středoevropské jaro

jde jaro vskutku, bledá bárka luny

se po stříbrné vlně beránků

milostně loudá, znějí tenké struny

rašícím světem z lesů do parků,

a také po dlažbách a autostradách

vzrušení vonné táhne z dálky v dál,

zvěst o prchavých, uhrančivých vnadách,

pro něž bys jako loni vroucně vzplál.

jde jaro vskutku, odněkud se vrací,

jak to už dlouho, dlouho činívá,

a je to dar, snad skvostná skřínka hrací,

jež dobrá srdce písní zahřívá –

když ovšem nepřehluší křehkých dechů

třeskutý povyk z džunglí majetku,

řev zbrojovek a řečnického plechu,

jež strojí strašnou lázeň člověku...

už není jaro požehnáním svazku

živého s živým, cosi třetího,

zbytnělý zločin shodil lidskou masku,

zmar hotov vrhnout do dne jarního.