STŘEMCHA.

Noci tmou mých smutků rozhovory

vůně bílé střemchy doprovází,

a nad marné mdlé mé duše spory

čistý strom své drobné kvítky hází.

Teď i pták se ozval kdesi v mlází

trilkem ze sna v tuše příští zory;

co teď štěstí v lidská srdce vchází!

Bílé kvítky k skráním tisknu chorý.

Střemcha svítí, jarem požehnána,

do noci, jež tmou je zneklidnělá,

jakby duši prozářit mi chtěla.

Jakoby má planá, větrem hnaná

duše mohla dočekat se rána!

Květy střemchy padají mi s čela...