Střepy.

Jak často chytla myšlenku má hlava,

že zaujala celou mysl moji,

že ztápěla se v záři její zdroji

a žila jenom v ní, jak se juž stává.

Jak váza byla, barvou pestrou hravá,

na nebi tužby hvězdy v plném roji,

s hvězd zářením zas hvězdy zářné v boji,

na pláni světlé kmitající vřava.

Ó zklamání! Když jsem ji psáti chtěl,

by vůně tok až tam tak proudem šel,

kam v mysli sahal vázy odlesk lepý – –

nevelká opatrnosť, zkušenosť

urvala z rukou myšlenky té skvost

a bloudícímu nechala jen střepy.