STŘEVÍČKY PO MRTVÉ SESTŘE.

Po čase starý prádelník, když duší zavál měkký cit,

jak matka vždy to dělala, já musel opět otevřít,

po čase starý prádelník, už z mody vyšlý, rodinný,

kdy stíny, stíny do jizby mi vlekly pozdní hodiny!

V tom smutném přítmí podzimním má svíčka táhla žlutý pruh

po vyšlapaném koberci, a v spoustě prádla, v spoustě stuh

a v spoustě drobných karkulek, po bratřích které dosud jsou,

jsem našel malé střevíčky, vonící uschlou resedou.

To po sestře jsou střevíčky, a barva jich je vybledlá,

už z oněch dob, kdy podvečer vždy matka k němu přisedla,

kdy otec, který nechápal – cit v drsnosť schován plakal v něm –

svou dlouhou dýmku zapálil a procházel se pokojem.

Už z oněch dob, kdy opustit jsme museli vždy kouzlo her,

a stranou zticha seděti, když přiblížil se podvečer,

kdy služka vyšla vytopit přes chodbu dětský pokoj náš,

za mrtvou sestru pobožně kdy říkali jsme otčenáš! –

A v době práce, myšlének já zapomněl jsem docela,

že na hřbitově chvojnovském má malá sestra setlela,

čas úplně nás oddělil, a už to není onen cit,

však přece musím prádelník po čase opět otevřít!

Jenž s pochybnostmi bojuji, já, který cit svůj zapírám,

jenž denně, denně krvácím a marně duši otvírám,

když zřím ty dětské střevíčky, a kolem noc když temná je,

mně zdá se: Odtud odejít lze pouze v těchto do ráje! – –