STŘEVÍČKY.

Vyletí holoubek bělostných křídel

v rok jednou z bran rajských na chmurný svět,

zatřepá křídloma u lidských sídel,

a kdo ho uslyší, otevře hned,

vpustí jej do síně, vpustí jej dál

tam, kde své nejdražší na srdci hřál

a musí už bídný být zcela,

komu on chmuru nesvane s čela.

„A ty má jediná dceruško sivá,

jak se ti líbilo ve světě tam?

tvé oko klidně tak v moje se dívá,

žeť jsi se šťastna vrátila k nám!“

„„Matičko šťastna, kdo jak můž být,

jenž na srdci věrném nalezl klid.““

Najednou rtové dí dvoji:

„„a my jsme oba tak svoji!““

Na stromku vánočním ohnivá záře

mile tak, světle a teple se chví,

rozlévá blaženost i stín v mladé tváře –

„Což se ti stýská? – však kdož to ví? –

Do roka ručky, malounká líc

budou se třepotat stromečku vstříc;“ –

a ona s úsměvem, – tklivá,

tiskne mu ruku a v prázdno se dívá. –

„A toho šeptání ať už tam dosti,

vám dvěma hezky je v hnízdku se smát,

ale nás ubohé, kdo smutku sprostí?

a my se konečně také chcem vdát!“

U stolu dvojí dívčí zní smích:

„Kde že je střevíček?“– a obě z nich

po jednom zuly si v mžiku

a vskočily v dětinném ryku.

Střevíček v pravici, se tváří vzňatou

přes hlavu hodí jej: kéž dobře pad!

„Matičko pro boha! – ze dveří patou!

smutné to znamení, kdo se chce vdát.“

Střevíček v pravici, ve tváři jas,

přes hlavu druhá jej hodila zas:

„Říkejte, matičko, co chcete tomu,

letos už se vám nehneme z domu!“

„Ty vážná sestřičko, vstaň přece taky,

zahoupej střevíčkem nad hlavou též;

však my se vysmějem osudu v zraky,

ať padne jak padne, bude to lež.“

Střevíček v pravici – čeho se bát? –

ze všech tří jediný ven špičkou pad,

a všechněm je to tak k smíchu, – – –

jen ona usedla v tichu. –

– Ty štědrý večere, na každém prahu

úsměv ty vyloudíš, neb slzu z řas –

kolik těch pohádek o lidském blahu

dochovals, pochovals, nežs přišel zas!

Rok přešel, jako by stín se byl míh’,

tvář bledá na hrobě tiskne se v sníh...

Ó nikdo nevěřil tomu,

že ona tak odejde z domu! –

A ty jsi holoubku bělostných křídel

zase dnes přiletěl na chmurný svět,

a třepáš křídloma u lidských sídel –

ó kdož by nevpustil k sobě tě hned!

Poleť mi do síně, poleť jen dál

tam, kde jsem na srdci to nejdražší hřál,

a svěj ty chmury mi s čela:

– ta pohádka byla tak vřelá!