STŘEŽENI

Střeženi sníme v žaláři světa.

Celu – Zem naši – obchází Měsíc,

kol Marsu chodí Fobos a Deimos,

ba i to Slunce v zajetí sterých

žárlivých zraků!

Střežen je každý tisícem lidí,

střeženi všichni Neznámem hrůzným,

jež na nás civí hvězdami noci,

temnotou hrobu.

Nevíme, odkud přišli jsme na svět,

nevíme, kam se řítíme v bezdno,

před námi tma a za námi temná

děsí nás Věčnost!

Zapomnět na ni, napít se z Lethe,

omámit smysly, opíti ducha,

svědomí uspat, přehlušit strašné

volání v poušti.

Všichni se spíjí: Ženami jedni,

druzí zas vínem, modlitbou jiní,

jiní zas dýmem, jiní pak postem,

písněmi druzí.

Jiný zas hledá v práci a vědě

nápoj ten bájný, jímž zapomíná –

Vězňové, bratři! Marná to práce!

Jednou se otevře krásná ta brána!

Jednou se vstane!