Stříbromech drnu v pololuně

Stříbromech drnu v pololuně

leskne se jak voda rozlitá;

útlé stromky pláčí chvějně polotmou,

v spárách kůlny pustě hvízdá vítr.

Když při mé chůzi stříbrozář

matná nenávratně sklouzla

po hrbolu půdy krátce drnitém,

v tom, v tom bodě věčna nenadálém

stanul duch můj; v pusto zíraje,

v nadechlý pruh lesů dýmových,

bytí svoje obhlédal

jako bratr větru šerého.