STŘÍBROPĚNNÁ

Šumavská lesní studánka

pod starou olbřímí sosnou

láká jak poslech skřivánka

rokotnou písničkou rosnou.

Pak stužka čistá, stříbřistá,

smaragdy jiskérek hravá,

pak pěnných kaskád tvoří sta

přes bradla ječivě dravá.

Skalami v šumu dere se

živičné vůně již syta

dýchané štědře po lese

a potok s potokem chytá.

Šíř a šíř lehá do nížin,

hvězd plna ztišena míjí.

Tu laněk tíhne k vodě stín

a soků jeleních v říji,

lednáčkův kmitne hládí blesk

zeleným k pohádce světlem.

Je snazší troskám tichý stesk

v proudu tom hvězdami zkvetlém.

A k lidem posléz propouští

královnu stařeček Leší.

Kabřince výsknou přes houští,

voraři prameny teší.

Královna plyne kralovat

zemi a lidu i zvěři,

široký dech svůj s dechem lad

do rytmu spolného měří.

Jest jedno místo, do hvězd ční

krásou jak milenka věků,

bědné a smutně sváteční

legendou umrlých reků,

touhou jich dětí nešťastných,

zradami, bědnostmi, hříchy,

rubem však lidských věcí ctných

a zlomem člověcké pýchy.

Očistíš je, ó, prameni,

Jordánská vodo ctných křestů?

Hluboké jezu dunění

zní v odvet z hlubiny k městu.

Jest vkreslen na oblohy smalt

v plamenech západu stoje

nejdražší obraz, z mračných hald

křiknutí věží zní troje,

přisahající jak by páž

do rudých ohňů se vznesla,

výstražně volající stráž,

by řek’ jí poutník svá hesla.

Nejsladší obraz města měst

proud béře jak přijímání,

v hladinu jeho vleptán jest

k nesmazatelnému plání.

Mateřsky něžně hýčká jej

pyšen jsa královským skvostem

stříbrných vlnek kmitný rej,

věžemi, paláci, mostem,

zelené stráně smaragdem,

odrazem měděných bání,

slzami, které znikly v něm

v staletém již vyčkávání.

Po boku družky podél rév

plyne s ním do jiných světů,

západu nakanulá krev

nesnese odlesku květů,

nepřijme do křivek rokoka

střízlivých obrysů dneška,

jest věrnost její hluboká,

přísahou minula těžká.

Až moře v dálném severu

královnu přijme svým klínem,

i tam zříš její nádheru

kreslit se zřetelným stínem

před světem s věrnou odvahou,

kde mořský příboj sláň šlehá,

trojvěží strmí přísahou,

kterou ti do duše vžehá.–