Střízlík.

Les rděl se políbením zory,

pláň usmála se, zjasnil dol,

a na temeni šedé hory

den bílý sedl na prestol,

leč mráz objímal spící zemi

pln vášně a pln vzruchů zlých,

a světelnými krůpějemi

led drobný hořel na větvích.

Já nedbal mrazu, nedbal sněhu,

a cestou k háji jsem se dal,

v němž vichor v divém koloběhu

změť diamantů rozsypal;

v mé duši sklíčené vše mřelo,

co kvetlo dřív; cit chladl v led,

v mlh sivé moře oko zřelo

a do vánice různých běd.

V mé duši lítost zastenala

a šeptala mi: „Vše je dým,

když radost srdce opadala

tvé krve květem nachovým;

když život upoutal ti křídla

a děti vzala bouře zlob,

jsi ptákem u vyschlého zřídla,

a míru skytne ti jen hrob!“

Já vzkřik’; mech zúpěl zpod mých kroků,

a z dum když vyrušil jsem chvoj,

sníh pršel s ní a zdál se oku

jak svatojanských mušek roj;

ač slavnostně se přiodělo

vše, co v té samotě jsem zhlíd’;

přec v ňadrech srdce mi se chvělo,

leč mimo mne byl mír a klid.

Co zhlíd’ jsem v lesa pološeří,

vše snilo tajemný svůj sen,

srn ukryt byl, a klubkem peří

zdál pták se k sněti přichoulen;

jen v jedlí vrkočích se mihnul

skvost živý, křivčin milý zjev,

a jak by střelec hruď jí stihnul,

pýř zdála se být samá krev.

Jak k modlitbě jsem sklonil čelo

a krásou líbán tajil dech,

tu pojednou to zazvučelo

ve sněžných křovin guirlandech;

tak rozkošný byl květ těch zvuků,

hned tlumený, hned hlasný zas,

že na srdce jsem tisknul ruku

a duchem slétl v jara čas.

Ten zpěv mě uchvacoval v nitru

a svěžil trilků kaskadou,

jež v dumném únorovém jitru

- déšť perel – padly v duši mou;

krev v žilách počala mně hřáti;

vždyť vyslech’ jsem z těch ladných vět:

„Ať sněží! Vesna přec se vrátí

a poceluje všechen svět.

Jen vyčkej každý pravé chvíle

a nechtěj dříve květů mít,

než dojde země svého cíle,

a než lze růže v kytku vít;

dřív musí jaro luhy zrosit

a keře zhejčkat jihu van,

než můžeš za kloboukem nosit

lesk sedmikrás a máku vzplan.

Nuž hlavu vzhůru, milý hosti,

své zjasni čelo juž i tvář,

nech zimu ňader minulosti

a ponoř duši v slunnou zář;

nač stesk, nač žal, jenž život krátí

a plaší drobných písní směs!

I tobě pohoda se vrátí,

až jíní s větví shodí les.

Nač srdcem mřít, nač zmlknout písní?

vždy z hloubky ňader na soulad

zvuč do světa, co duše vysní,

ať vedro stíhá tě, ať chlad;

nač hlavověsem býti tupen?

nač hynout tíhou vlastních pout?

až rozvine se keřů lupen,

pak snadno zase pěvcem slout!“

I ohlížím se, kdo to zpívá

mé snivé duši takto vděk,

a hle, tu s keře hlavou kývá

mnich houštin, ptačí paleček;

jak suchý list byl rzivohnědý,

blesk v černých očích se mu skvěl,

a křídla temných proužků zdobou

měl poseta a pěl a pěl.

Vždy hloub ten zpěv mi vnikal v prsy,

vždy mocněj’ bušilo to v nich,

až v radostí mých suché trsy

zas svěžest dýchal slunný jih;

vždy teplej’ ňadrům pro úlevu

hnal srdce rozprouděný nach

proud svěžesti mi v každou cevu –

a jara sen mi srdcem táh’.

Dík, střízlíčku, dík, pěvče milý,

ty’s nejněžnější pěvců všech,

vždyť žal můj, číší útrap spilý,

jsi utišil i prsou vzdech;

dík, skromný básníku můj ptačí,

jenž věštíš jistý jara vjezd,

když zimní buran hvozdem kvačí

a lehá v závěj sněžných hvězd.

Ty’s ukojil mě; v duši znova

svět slunný z mlžných bolů vzrost’,

tvá krásou prozářená slova

zas rozvila v ní růží skvost,

jimž ňadra zdobí perel četa!...

A smířen šel jsem z lesa tich. –

Bud žehnán, jehož písní zkvétá,

kdo v nitru svém již čeká sníh.