STŘÍZLÍK.

VE smrčině, doubravině

jenom se to kmitne,

jako v mžení do lupení

zlatý paprsk svitne.

A jak letí, neslyšeti

ruchu od křidýlek,

jenom tiká, tiká, tiká

jakýs všudybylek.

Když ho přece na větévce

spatříš, nebo v mechu,

jak tu šuká, ťuká, muká

v spěchu, bez oddechu!

Špetka peří, – kdo to věří?

– je to zrovna k smíchu! –

že v tom tvoru vidět boru

nejstatnější pýchu!

Ba, že silou nezadá si

orlu, ptáků králi,

chrabrý, čilý, roztomilý

ten náš střízlík malý!

V létě, ráji, což se mají

k světu všichni ptáci,

ale když pak na podzimku

vichr zaburácí!

Řeknou: „Vale! – nad vše stále

dobré bydlo platí.“ –

On však řekne: „Zůstaneme,

budeme se rváti!“

A když rázem zima mrazem

ustraší i lidi,

se střízlíkem, trpaslíkem,

pranic nepořídí!

Proti sněhu, vichrů šlehu

má on vůli svoji

a v tom malém, drobném tílku

silné srdce k boji!