Strnadi.

Pýr mraků dálné kraje v čechel skrýval,

a stále hojnějším byl jeho let,

zvon nebes šedý s bílou zemí splýval,

a konce nevidět.

Jen závěje, jak moře zbojné vlny

za divé bouře, rostly podél cest,

a sněti stromů byly guirland plny

a plny drobných hvězd.

Však slunce náhle jasnilo se v běhu

vzpomínkou usměvavou jarních dnův

a nasypalo do bílého sněhu

zář drahých kamenův.

Tu vy jste přiletěli, pěvci žlutí,

na stromy v alejích – ký byl tu ruch –

a jati jara tuchou, v ňader zdutí

jste pěli s druhem druh.

To píseň byla jara na oslavu,

jež vítězně se bralo v srdce niv,

by všemu tvorstvu zmátl hruď i hlavu

ten jeho zlatý div.

Vy první byli jste jím okouzleni,

ten tam byl vašich ňader žalný stesk,

jen žlutý pýr pří zvučných prsou chvění

jak ze zlata se lesk’.

A hnědá letka zvedala se tiše

nad šedý níž, leč výše zrudlý bok,

když vy jste, zákopnící slunné říše,

řad zpívali svých slok.

Jen sedm slabik zaznělo mi v sluchu,

leč jejich závěr tak mi v duši tkvěl,

jak ranní rosa z prohřátého vzduchu,

jak bílé růže pel.

To byla píseň bez kožichu frází

a bez vlečky, leč žár a cit v ní byl,

že stromu děd hnal mízu v útlé mlází

a mladé jaro snil.

Ó mám tě rád, ty stráže domorodá,

tu vaši věrnost k rodným krajům ctím,

vy cítíte, co rve je, co jim hlodá

hruď mrazem ledovým.

Vy s lidem trpíte, jste povždy skrovni,

jak on je sám, ač veleti by měl,

jak vrány vám, již pěvcům chtí být rovni,

ta cháska drzých čel.

Vy neprcháte v cizí kraje, braši,

svých milých míjejíce stan i hrob,

vám chudá matka macechy je dražší,

nechť v tvář jí plivá rob.

Vy pravými jste bratry duše mojí,

a jako vašich zní mých ňader zvěst,

všech v útrapách, všech v strastech, v každém boji,

vlast nad poklady jest!

Nechť pláštěm zimních běd je skryta světu,

přec vím, že přijít musí slunný čas,

kdy při vánici krásy závěj květů

Bůh v klín jí hodí zas.