STROM

Do lesa chodím, v hloubi skal,

úzká je mi ta lidská klec;

tam každý strom je můj milenec,

náruče větví rozepjal,

šumem mi řekl tisíc vět,

umím je všechny nazpamět.

Ten, který nejvýš postojí,

bouří se žádných nebojí,

a neskosí ho větru vír,

strom nejvyšší, můj bohatýr,

jenž nad skalní se vznesl sluj,

ač vzdálen mi, je nejvíc můj.

Do tmy i v žáru poledne,

kam oko jenom dohlédne,

kam touha jenom doletí,

do jara, do zim, v podletí,

nad propastí, nad strž a lom

můj milenec ční krásný – strom.

On nad strží se tyčí sám,

já zdola se naň usmívám,

na jeho obrys, kořeny,

jež do vzduchu jsou vrženy.

On stojí přec – a vzdoruje

a dálku, nebe miluje,

kam jeho píseň doletí,

jež šumí v děje staletí.