STROM, KTERÝ ROZKVETE.

Ty, jež chceš umříti, ač krásná jsi a mladá,

ó, neumírej dnešního dne za mrazivé zimy.

Počkej, až zabloudí zas jarní květy v lada,

a umři, dovedeš-li, krásně mezi nimi.

Dnes nejsvětlejší naděje ti duše zvedá:

Nebesa k tobě zvolala a blankyt širý

ti nemožnosti přislíbil, jichž nikdy nedá.

(Zem ti jich nedala a byla’s plna víry!)

Propasti mezi oblaky ti kynou blaženstvími,

však rozkoš palčivou má náruč chová,

a krev má, rozhořelá všemi šílenstvími,

tě zalije jak zapomnění moře nová.

Tu ticho tvého těla, křehkého svou něhou,

s prameny podzemními pozakvílí,

a oči, které zanícené, prudce žehou,

uhasnou v závrati, dvě hvězdy, které byly.

Pak nad propasti krok náš lehký k tanci vstane

a vůně stoupající zadrží nás v pádu.

Budeme vichorem, jenž od věčnosti vane,

stromem dne, který rozkvete i po západu.

V mém hlase jaro života ti přislibuje,

v mých pažích, ve rtech mých však se ti dává

jak oběť zápalná... Tvé oči oslepuje

mé kruté lásky touha usměvavá.

Ty každé chvíle k smrti jdeš. Ó, umři, mladá,

leč neumírej v zimě jen bez požehnání jara.

Počkej, až květiny se vrátí v naše lada,

shoř mezi nimi plamenem, jenž v nitru hárá!