STROM OSAMĚLÝ.

Strom osamělý stojí v širém poli,

blesk bije v něj, déšť s větrem bičuje ho,

přec jakby o lásku pro kraj ten kolem prosil,

ku nebi rozpiaty jsou větve jeho.

A pro toho, kdo potem svlažil zemi,

a půdu rozvlnil žloutnoucím klasem,

i pro ty, opuštěni kdož a bez domova

v stín jeho hlavu svou skrýt přijdou časem.

V svých dlaních bezpečně hnízd štěstí chová –

Když za noci hvězd světla kanou s výše,

do kraje dívá se a ku příbytkům lidí,

a v stesku pak se rozešumí tiše.