Strom plný plodů, až se láme,

Strom plný plodů, až se láme,

– nu, vždyť vy přece chápete,

snad je ho, věřte, přece škoda;

vždyť jsme jen jednou na světě! – –

Ach, kdyby raděj plně kvetl! –

Věc každá má svůj rub a líc!

Jak, přátelé, jsme zde se sešli,

tak nesejdem se nikdy víc!

Žil jednou básník v malé zemi,

chtěl vytvořit kdes v kraji typ –

nač ten vás fanatický výraz,

nač skeptické: měl žíti líp?!

Ten kuplet řeže zatraceně,

jen nemyslit nic – nic – nic – nic;

jsme, k čertu, jednou na světě,

tak nesejdem se nikdy víc! –