Strom poznání.

Setkali jsme se tak náhle a ruce sobě podali.

Pak do očí jsme si dlouho hleděli...

Nad námi rozkvetl luzný strom

a s něho na hlavy nám bílé květy padaly.

V radostném úžasu jsme ty květy sbírali

a voněli jsme k nim.

Jaká to byla opojná vůně!

Brzy jsme pocítili sladkou závrať;

teple zamžily se oči a zavřely,

v polibku dlouhém našly se rety...

Potom jsme někdy zase otevřeli oči a pohlédli vůkol.

Kterak jsme užasli!

Nebylo již bílých květů.

Zaplálo všecko žhavě v žlutých žárech slunce

a všecko kolem bylo zlato, samé zlato!

Na našem stromě zrála jablka granátová,

hořela v slunci jako rubíny!

Dívali jsme se zornicema rozšířenýma

a v novém světě nový život chápali.

Svátek cítili jsme v srdci, Velkonoce.

Vysokým a vděčným zpěvem

k novému Bohu jsme se modlili.

Bylo to Zjevení, bylo to Požehnání.

A Stromu smysl tak jsme poznali:

Toť Strom, jenž vrací Ráj zas člověku,

Strom poznání bez hříchu, bez prokletí.

Vděčně trhali jsme a jedli jablka,

jež hořela v slunci jako rubíny.