STROM POZNÁNÍ

Strom urostlý a vzneslý,

jenž černý stín svůj kreslí

a vrhá do plání,

ach, vábný strom to není,

je vztýčen bez zachvění

strom mého poznání.

Má život hrůzný, němý,

sám jeden mezi všemi,

jenž neschne, nepučí,

od nepaměti stoje

pne mlčky větve svoje

jak siré náručí.

A věřit, že by zkvítal!?

Plod rozvonělý skytal?

Toť sázka prohraná!

On neposkytne ani

u vlídném smilování

krov hnízdu havrana.

Ač organicky zdravý,

mi plodu nezůstaví.

Zřím v těžké bezmoci,

že snad je fikcí pouhou

a v podzim zemru touhou

po jeho ovoci.