STROM ŽIVOTA. (III.)

Ty zlatý, zelený můj Strome Života,

Ty v sadě Božím Strome nejkrásnější –

jak dnes, kdy vím, že v Tobě pravda zní,

kterou hlas žádný, žádný nepřezní:

mi tesknou ozvěnou, již nic už nezkonejší.

Tvůj šum, jak z dálky, v srdci šumotá!

Jak všechněch ztracených těch chvil dnes lituju,

kdy před Tebou jsem, vzdychající, stál,

a bázní chvěje se, a touhou chvěje se, jsem po Tvém jablku

jen jako zloděj ruku vztahoval!

Oh, proč čím plodu blíž, tím víc jsem se vždy chvěl?

Proč, čím víc chtěl, tím víc vždy utrhnout se bál?

Jak často zatím plod tak mocně toužený

mnou neužit na Stromě uvadal!

Jak často poutník, nemýlený sny,

píseň jak šum. Tvůj hvízdaje si v dál,

přicházel, stanul, a hned plnou náruč

Tvých právě nejlepších si plodů natrhal!

Tak teskně jsem ho vždycky sledoval,

jak se mi s kořistí svou ztrácel v širou dál –

co já jsem pod Tebou, bláhový, plachý snílek,

okraden, hladov, těžce zklamán stál –

já, který jsem Tě nejvíc miloval! –

Dnes pod Tebou už pozdě naslouchám,

jak v jara jiných hlaholí Tvůj šum –

dnes pozdě, s bolestí jen poznávám

veliký, hříšný žití svého klam,

že vzýval jsem Tě příliš oddán snům!

Dnes, kdy už celých pokolení plody,

jež moh’ jsem trhat rukou hladovou,

uvadly netrhány mnou, uvadly oplakány mnou,

se Tobě pozdě, pozdě vyznávám –

dnes rozhřešení Tvého pozdě, pozdě ždám!