STROM ŽIVOTA. (VI.)

Ty širý, zelený můj Strome Života,

Ty v sadě Božím nejkrásnější Strome,

jaký že dnes, kdy táhne nad Zemí

zas nový jara dech se svými písněmi,

to skýtáš pohled ve svých výších pro mě.

kde na Tvých větvích už to rozkvétá

novými sliby zas pro Tvého miláčka,

pro nové mládí – ne však, žel, již pro mě!

Mých snění roj Tvé květy oblétá,

med nadějí z nich ssát však dnes už nelze mi –

tak v úlu srdce svého stesk jen ukládám...

A přec – s jak velkou láskou, Strome velebný,

se všemi smysly Tobě poddávám!

Když větru van hne Tvými větvemi:

Jakou to hudbou dálnou, báječnou,

až někam k nebetyčným končinám,

Tvou celou bytostí to zachví, zašumí!

Jak když se hráze moří protrhnou

a zabučí to nekonečností:

Tak velebné přes všecky ohrady,

vstříc krásným větrům každé Náhody,

všem volným hrám,

to s výsostí Tvých valnou prostorou

se po vší zemi rozehlaholí –

veliká hymna říše Svobody,

v níž širé srdce samé Přírody

posílá pozdrav dálným Výšinám!

Jak hudba Tvá je drahá mladým snům!

Jich pažím rozpjatým, jich smělým pohledům!

Jen pokyneš jim svými větvemi

k neznámých dálav širým prostorám:

Hned jako polnicí to pro ně zašumí –

hned píseň, jak Tvůj šum, tak jarou, svobodnou,

si zpívajíce v pochod do dáli,

pro dary Tvé si za Tvým hlasem jdou,

až kdo ví kam!

Vždyť rytmem mízy Tvé v jich cévách krev jim víří

a v tužbách jich a snech to zní tak Tvůj jak šum –

hruď jich se ve větru, jak větví Tvojich šíří:

Ty zpíváš: A hlas Tvůj tak přemocně jim zní,

tak známě promlouvá k jich podvědomým snům,

jak pištce kouzelníka píseň vábení,

jež k dálným, neznámým je láká obzorům...

Vím, mnohé jablko tak smutně mimo padne!

Vím, mnohé, odhozeno, marně v trávě zvadne!

Než lze jich milencům Tvým příliš želeti?

Vždyť tak je učíš Ty svým hlasem staletí:

že ne ten, kdo se vpřed na povely Tvé vrhá,

ni ten, kdo bez váhání plody Tvoje trhá,

leč ten, kdo otálí, propadá prokletí.