STROM ŽIVOTA. (VII.)

Mystický, zelený Ty Strome Života,

Ty v sadě Božím nejmocnější Strome,

Ty, v jehož grandiosní Velepísně

velebném, vznosném taktu kolotá

sám celý Vesmír, v kruhy spoutaný

přitahující mocí Erota,

takže Tvůj šum Tvé k Hvězdám vzneslé témě

slyší, jak ještě v jiných světech zní,

jen v jiném přepisu a jiném ladění –-

Ty Strome svatý, Strome velebný,

jenž v Středu Bytí, kříž a prapor Země,

vaneš a vláš a vládneš nad zemí:

Pro Lásky klamy. Lásky bloudění,

pro Lásky moc, již mají Její sny,

má bloudění, mé bludy odpusť mi –

odpusť a posečkej – nevadni ještě pro mě!

Vždyť, co že dnes víc ještě činit mám,

než že se Tobě z hříchu zpovídám,

že Tobě pokorně dnes vyznávám

osudný žití, lásky svojí klam:

Že vzýval jsem Tě oddán příliš snům!

Když kveteš jiným, krásně zelený,

když s Tebe nejkrásnější jablka

i člověk hrubých smyslů, ducha helota

i cynik srdce volně trhat smí –

chtěl odpírat bys je svým pravým milencům?

S křečí bolestné lásky Tebe objímám,

o kmen Tvůj bytost svou jak břečtan opínám –

tak oběh žití svého Tvému ke kmeni

osudně vážu – sečkej, nevadni!