STROM ŽIVOTA.

Již sladké „Staň se!“ šeptla Maria

a v lůno její vhostil se, jenž jest,

i zřela v ekstasi ruch svítání

v svět zamlžený slavit tichý vjezd.

Cos jako o nadějích ranní sen

šlo zemí rozespalou kolemkol,

mdlé zmije, vášně, dokonávaly

a lámal se trn břitký, starý bol.

A z šerých dálí kmitalo se cos

jak nadoblačné dráhy mléčná běl

a bělí chvěl se oblak andělů

a „Gloria“ všem dobré vůle pěl.

A mrtví procítali z dřímoty

a v udivení napínali sluch

a narychlo se jali rozsévat

žeň bílých květů v zpustošený luh.

A síje ta se zazelenala

a země zmládla k neuvěření

a segment slunce východ ozářil,

že byl jak v jednom růžném plameni.

A Maria se jala mocně vlást;

kol skrání jejích vzplálo dvanáct hvězd

a škůdce had jí utkvěl pod nohou,

z níž bylo vidět zlatou růži kvést.

Vše bylo jako nové stvoření

a Maria jak všeho slunný střed

a živí, v rukou zářné lilie,

k ní upírali zanícený hled.

„Dej krmě hladovým!“ k ní volali,

až zeměkruh tím voláním se třás’ –

Tu v lůně jejím neposkvrněném

děl touhy plný, srdcejemný hlas:

„Již troskotá se říše škůdcova,

v ráj milosrdenství se mění svět

a tys v tom ráji stromem života

a líbezně jej budeš zaclánět.

A já jsem květ, jenž pučí z mízy tvé

a dozrá nenadále v rajský plod,

bys v rozednění věků radostném

čím sytit měla živých lačný rod.“