STROM ŽIVOTA.

Walt Whitman v Louisianě zřel jej kvésti.

Já v Čechách zřím jej – tentýž boží vzrůst!

Táž velká rozloha a její náplň štěstí,

táž radost ve stech jeho ratolestí,

táž chtivost paží, chlopní, dásní, úst!

Strom života! – Já obnažuji hlavu

a ruce nad ním vzpínám v žehnání;

ať v Zory prvním hoří zlatohávu,

ať červánky v něm pálí svoji slávu,

ať Noc jej svými stíny zaclání!

Cos na něm ustavičně věčné, živé,

pět za jednu se tlačí mroucí snět,

sta poupat planoucích za jedno mřivé...

Ó taji, záhado, ó mysterium, dive!

Včel úly slyšíš v jeho větvích znět!

Hle, z vadnoucího zas tu nové listí,

a jeden věčný život napořád!

A v listech věčně svěžích můžeš čísti

jen život, jehož vlákna zříš se přísti

v ten koloběh, jímž vládne lad i řád!

Pod jeho stíny sta jich objímá se,

na větvích hlahol ptáků neztichá,

sta úst se líbá, paží proplítá se,

„Jsme šťastni!“ v tisícerém splývá hlase,

když děcko tu, tam květ se rozdýchá!

Walt Whitman v Luisianě zřel jej kvésti,

já v Čechách zřím jej, kotvím v něm a jsem,

svou píseň zpívám s jeho ratolestí

a věřím v Radost, Lásku, Život, Štěstí...

Ó, šťastný strome, rosť k jásotu všem!