Strom.

Hledím z okna v park a stráň;

na pozadí skalné stěny

strom ční vzhůru, přilepený

jakby na nebeskou báň.

Obestřený světlem, tmou

zřím jej čníti dlouhá leta;

štíhlá jeho silhoueta

vřezala se v duši mou.

Milý, dobrý můj to druh;

píseň, v koruně již z jara

pták mu pěje, v prsa stará

s květem seje mně, ví Bůh.

Měsíčná když záře v lom

nocí padá se vysoka,

nezamhouří nikdo oka:

ani já, ni sdílný strom.

Ztichlým světem bloudí sen, –

já jen bdím, a nade hrází

strom se tiše chví a hází

stíny své mi do oken.

A jak zná vyrážet z dum:

tisíc zkazek, snů a bájí

vůně jeho květů tají,

ratolestí jeho šum!

Když pak plno sněžných zdob

Vánoce mu v listí věsí:

rok co rok mi nese plesy

a vše štěstí dětských dob.

V klidu žijem – já i strom; –

jen když bouř se s mračen šklebí,

chvěju se a hledím k nebi,

blesk kde šlehá, víří hrom.

Vím, až kdysi mraků lem

vyšle blesk a strom můj skácí,

že mé srdce dokrvácí

a s ním lehne v jednu zem.